Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. L., zastoupeného Mgr. Petrem Kallou, advokátem se sídlem [adresa] proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 30. dubna 2014 č. j. SOC: 608555/2014 a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 13 ze dne 25. března 2014 č. j. P 13-12735/2014, spojené s návrhy na zrušení ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, ve znění pozdějších předpisů a náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatel podal ve smyslu § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost, v níž navrhuje, aby Ústavní soud pro rozpor s ústavním pořádkem zrušil shora uvedená rozhodnutí správních orgánů, a v níž zároveň předložil návrh na zrušení § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, ve znění pozdějších předpisů.
2. Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených, tak nebylo třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.
3. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Jedná se o projev subsidiarity ústavní stížnosti, který brání Ústavnímu soudu rozhodovat i za situace, kdy proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím dosud probíhá řízení před správním soudem.
4. Stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, že proti napadenému rozhodnutí odvolacího správního orgánu podal dne 11. 7. 2014 správní žalobu k Městskému soudu v Praze, která je zde vedena pod sp. zn. 11 A 106/2014. Řízení o této žalobě stále probíhá, jak si rovněž Ústavní soud u Městského soudu v Praze telefonicky ověřil (č. l. 24 spisu Ústavního soudu). Za této situace, kdy stěžovatel dosud čerpá opravné prostředky, jež má proti rozhodovací činnosti správních orgánů k dispozici, a napadené rozhodnutí odvolacího správního orgánu tudíž nelze považovat za rozhodnutí konečné, nemá Ústavní soud ani žádný prostor pro úvahy nad aplikací výjimek dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud přitom na jedné straně s ohledem na povahu ústavní stížnosti nemůže rozhodnout dříve než správní soud, na straně druhé zase není rozumného důvodu, proč by měl o souběžně podané ústavní stížnosti dále vést řízení a sledovat, kdy bude o žalobě stěžovatele rozhodnuto. Uplatnění principu subsidiarity tohoto přezkumu tedy vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno též řízení o správní žalobě, je návrhem podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným. To ovšem stěžovateli nebrání, aby podal ústavní stížnost opětovně, až budou dány předpoklady pro její věcné projednání Ústavním soudem.
6. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Co do návrhu na zrušení ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, ve znění pozdějších předpisů platí, že jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, což je důvodem jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Stejně byl odmítnut návrh stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť v tomto řízení pro to nebyla splněna žádná z podmínek stanovených v zákoně o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2015
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu