Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. S. F. R., zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. června 2013 č. j. 1 Nc 898/2013-215, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem (doručeným datovou zprávou dne 23. 9. 2013) stěžovatelka navrhla zrušit v záhlaví citované usnesení s tím, že jím mělo být porušeno její základní právo především na nestranný soud (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud blíže nereprodukoval, neboť to vzhledem k důvodům odmítnutí ústavní stížnosti rozumný význam nemá (srov. text níže).
Stěžovatelka vznesla námitku podjatosti soudců Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. To z důvodu kolegiálního a přátelského vztahu soudců Okresního soudu v Ústí nad Orlicí k A. K., matce vedlejší účastnice, která se aktivně angažuje v soudních sporech mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové bylo rozhodnuto, že soudci Okresního soudu v Ústí nad Orlicí nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 221/2007.
Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
V projednávaném případě je napadeno negativní rozhodnutí o námitce podjatosti soudců za situace, kdy doposud nebylo ve stěžovatelčině věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 221/2007 meritorně rozhodnuto. Vydáním napadeného usnesení tak řízení v této věci nekončí, a tudíž k nápravě zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny není zásadně příslušný Ústavní soud. Stěžovatelce jsou nadále k dispozici prostředky občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu (zejména odvolání a žaloba pro zmatečnost podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu). Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatelka nadále domnívat, že jimi tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se stěžovatelce otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. V dané procesní situaci tak nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, která má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1832/13, III. ÚS 1603/13, II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09, I. ÚS 2617/08, IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06 - vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2013
Jan Filip v. r. soudce Ústavního soudu