Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 2013 č. j. 20 Cdo 3182/2013-137, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. března 2013 č. j. 22 Co 499/2012-107 a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 17. července 2012 č. j. 55 EXE 1640/2011-60, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Stěžovatel podal dne 22. 1. 2014 tzv. blanketní ústavní stížnost, kterou doplnil podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2014. V ústavní stížnosti napadá usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání i rozhodnutí obou soudů nižších instancí, a tvrdí, že zejména "rozsudkem" dovolacího soudu (stěžovatel má zřejmě na mysli v záhlaví usnesení označené usnesení Nejvyššího soudu ČR) byla porušena ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva").
Stěžovatel poukazuje na údajné porušení práva na spravedlivý proces, kterého se měl dopustit dovolací soud tím, že jeho dovolání odmítl, aniž prý vzal v úvahu, že dovolání bylo přípustné, neboť v předmětné věci jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, protože "původním" věřitelem stěžovatele byla společnost RadioMobil a. s., takže výše peněžitého plnění by měla být v takovém případě nerozhodná.
Stěžovatel rovněž namítá nesprávnou aplikaci ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. v odmítavém usnesení dovolacího soudu, neboť dovoláním byl napaden výrok potvrzujícího usnesení odvolacího soudu o zamítnutí návrhu stěžovatele na zastavení exekuce.
Dovolací soud se podle názoru stěžovatele měl z důvodů výše vyložených meritorně zabývat stěžovatelem formulovanou otázkou, jestli je správný právní závěr, "že k doručení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 3. 4. 2001 stěžovateli jako povinnému došlo náhradním způsobem (tzn. fikcí)".
Stěžovatel jako další "samostatnou rovinu námitek proti odmítnutí dovolání" dovolacím soudem uvádí i své výhrady proti postupu soudem ustanoveného soudního exekutora, který v exekučním řízení pro vymožení jistiny ve výši 6 335,50 Kč ustanovil znalce za účelem zjištění ceny nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele určených k prodeji v dražbě.
II. Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Kladně zamítl návrh stěžovatele jako povinného ze dne 1. 3. 2012 na zastavení exekuce z důvodu promlčení vymáhané pohledávky. Krajský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 10. 2013 č. j. 20 Cdo 3182/2013-137 dovolání odmítl podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, v níž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč.
III. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele v souvislosti s jeho tvrzením o porušení jeho ústavně zaručených práv dospěl k závěru, že ústavní stížnost ve vztahu k odmítavému usnesení dovolacího soudu je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelovy námitky postrádají ústavněprávní rozměr. Stěžovatel v nich Ústavnímu soudu pouze předkládá vlastní výklad procesního předpisu, přičemž jak již Ústavní soud několikrát judikoval, nesouhlas s právním názorem ve věci rozhodujícího soudu sám o sobě není způsobilý založit důvodnost projednávané ústavní stížnosti, pokud soudy postupovaly v řízení ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
Stěžovatel zcela pomíjí skutečnost, že v pravomocně skončeném řízení byl projednáván jeho návrh na zastavení exekuce vedené na jeho majetek pro pohledávku oprávněné ve výši 16 336,50 Kč s příslušenstvím, a že tato částka svou výší nedosahuje hranice uvedené v ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Stěžovatel nesouhlasí s odmítnutím dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu pro nepřípustnost a tvrdí, že dovolací soud měl dovolání posoudit podle ustanovení § 237 o. s. ř., aniž bere v úvahu, že ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. vymezuje výjimky z případů, kdy lze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu napadnout dovoláním (§ 236, § 237 a § 238a o. s. ř.). Dovolacímu soudu lze toliko vytknout, že své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání neodůvodnil podrobněji (pro stěžovatele přesvědčivěji), neboť aplikace § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. pro věc zastavení exekuce není - zejména z pohledu striktně gramatického výkladu a systematicky pak se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 - zcela samozřejmá.
Ústavní soud se dále zabýval včasností ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu a dospěl k závěru, že v této části je ústavní stížnost opožděná, neboť stěžovatel brojí proti výše uvedeným rozhodnutím obou obecných soudů po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v ust. § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel včasnost své ústavní stížnosti proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu dovozuje ze zachování lhůty odvíjející se od doručení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3182/2013-137 ze dne 31. 10. 2013. Taková stěžovatelova úvaha však není správná. Stěžovatel podal nepřípustné dovolání, které Nejvyšší soud nemohl než jako nepřípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. odmítnout. Důsledkem tohoto postupu stěžovatele je, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout již ode dne doručení usnesení krajského soudu ze dne 26. 3. 2013, nikoli až od doručení usnesení dovolacího soudu. Z toho je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Za těchto okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013 č. j. 20 Cdo 3182/2013-137 odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu