Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu T. L., právně zastoupeného JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 3. 2011 č. j. 4 T 118/2011-63 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011 č. j. 9 To 269/2011-77, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností ze dne 4. 10. 2011 se stěžovatel domáhal z důvodů podrobně v ústavní stížnosti vylíčených zrušení shora uvedených rozhodnutí ve své trestní věci. Stěžovatel v odůvodnění svého návrhu prohlásil, že ve své trestní věci podal zároveň dovolání k Nejvyššímu soudu, má však za to, že je možno o jeho ústavní stížnosti rozhodnout, aniž by bylo rozhodnuto dovolacím soudem.
Podání stěžovatele neodpovídalo některým formálním náležitostem návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud však považoval za nadbytečné vyzývat stěžovatele k odstranění těchto vad, neboť ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním je rozhodovací praxí Ústavního soudu setrvale považována za nepřípustný návrh ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 405/10, sp. zn. I. ÚS 862/12 dostupná na http://nalus.usoud.cz ). Dle citovaného ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Za procesní prostředek k ochraně práva považuje zákon jak řádný a mimořádný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí. V projednávané věci stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností i dovolání. Posouzení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku v daném případě nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu a stěžovatel má možnost podat proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a rozhodnutí obecných soudů jemu předcházejícím v řádné lhůtě ústavní stížnost po skončení řízení o dovolání. Není důvodu, aby Ústavní soud v dané věci paralelně rozhodoval či vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu. Je totiž třeba poukázat na podstatný znak ústavní stížnosti v poměru k opravným prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví, jímž je subsidiarita. Nejenom Ústavní soud, ale primárně i obecné soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům (srov. článek 90 a článek 4 Ústavy). Ústavní soud nemůže vykročit z role posledního útočiště osob přesvědčených o porušení svých ústavně zaručených práv či svobod a zkoumat jejich námitky, aniž by k poskytnutí ochrany jejich právům nejdříve nedal prostor obecným soudům.
V subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2012 Jan Musil v. r. soudce zpravodaj