III. ÚS 2958/15

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatelky se v řízení před obecnými soudy po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) domáhaly náhrady škody vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí státního orgánu. Tímto rozhodnutím mělo být usnesení policejního orgánu Správy Severočeského kraje, Policie České republiky Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2008, kterým bylo zahájeno trestní stíhání M. B. (dále také jen "obviněný") pro spáchání trestného činu loupeže ve formě účastenství. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 2 T 6/2009 ze dne 23. 6. 2009 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 6/2011 ze dne 10. 3. 2011 byl obviněný zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by spáchal skutek, jenž mu byl kladen za vinu.

Způsobenou škodou měla být dle stěžovatelek částka vynaložená na obhajobu obviněného. Stěžovatelky po žalované požadovaly 643.619,49 Kč, žalovaná jim však vyplatila pouze 561.895,39 Kč. Rozdíl mezi oběma částkami představoval žalovanou částku. Podstata sporu spočívala v odlišném výkladu § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Stěžovatelky jsou toho názoru, že jim náleží náhrada nákladů vynaložených na obhajobu dle výše smluvní odměny, žalovaná výši náhrady stanovila podle advokátního tarifu.

Obvodní soud pro Prahu 2 se v ústavní stížností napadeném rozsudku ztotožnil s výkladem, že výše škody odpovídá mimosmluvní odměně advokáta. Jelikož pak strany učinily nesporným, že žalovaná spočítala výši odměny dle advokátního tarifu správně, nalézací soud žalobu zamítl.

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil s právním posouzením věci obvodním soudem, uvedl nicméně, že výši mimosmluvní odměny nemohou strany učinit nesporným, a tuto otázku tedy posoudil dle skutkových zjištění učiněných na základě provedeného dokazování.

Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl, neboť rozhodnutí městského soudu je dle jeho názoru v souladu s ustálenou judikaturou. K námitce, že u úkonů mimořádně obtížných či časově náročných může advokát zvýšit mimosmluvní odměnu až na trojnásobek, Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť byla uplatňována jako nová skutečnost. Stěžovatelky se totiž po celou dobu řízení domáhaly náhrady smluvní odměny advokáta, nikoli zvýšené mimosmluvní odměny, a neuvedly tak ani tvrzení ohledně naplnění podmínek pro takové zvýšení.

Stěžovatelky následně podaly ústavní stížnost. V té namítají, že postup obecných soudů vedl k tomu, že nedošlo k úplnému odškodnění stěžovatelek v souvislosti s nezákonným rozhodnutím v trestním řízení vedeném proti M. B.. V této souvislosti stěžovatelky odkazují mimo jiné na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014, podle něhož je spravedlivou taková náhrada, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu, a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

Stěžovatelky dále uvádějí, že obviněnému hrozil trest odnětí svobody v délce až patnácti let, a proto byla každá hodina poskytnuté právní pomoci nutností. Pokud pak bylo jednoznačně prokázáno, že trestní stíhání uvedené osoby bylo nezákonné, nevidí jediný důvod, proč by měly náklady platit samy, byť jen částečně.

Jakkoli jsou si stěžovatelky vědomy existence institutu obhájce ex offo, poznamenávají, že obhájce přidělený státem za první měsíc nezákonné vazby obviněného ani jednou nenavštívil a nevyvinul žádnou aktivitu k jeho zproštění. Stěžovatelky tudíž údajně nemohly nechat závažné rozhodnutí o volbě obhájce na státu. Zdůrazňují navíc, že si s vybraným obhájcem domluvily sazbu za hodinu právní pomoci ve výši 2.000 Kč, což není odměna nepřiměřená, naopak odpovídá složitosti věci a hrozící trestní sazbě. Podle stěžovatelek nebylo možné v tak závažném případě najít obhájce, který by M. B. obhajoval za sazbu stanovenou advokátním tarifem, jelikož veškeré úkony vyžadovaly maximální pozornost a byly časově náročné.

Stěžovatelky také upozorňují, že vzhledem k časové náročnosti právních úkonů provedených obhájcem, jakož i mimořádné složitosti věci, je možné zvýšení mimosmluvní odměny v souladu s § 12 advokátního tarifu. K tomu však žalovaná ani soudy nepřihlédly.

Stěžovatelky shrnují, že rozhodnutí soudů jsou v rozporu s principem odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, jelikož důsledky nezákonného rozhodnutí nesou stěžovatelky částečně samy. Veškeré poskytované právní služby byly přitom prokazatelně uskutečněny v zájmu obhajoby M. B. a vedly k pravomocnému zproštění obžaloby.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007).

Otázkou výkladu § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 Ústavní soud s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 uvedl, že účelem příslušné zákonné úpravy je interpretace skutečné škody, spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí anebo nápravu nesprávného úředního postupu, ve smyslu účelně vynaložených nákladů, přičemž za takové se považují ty, které jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně. Věc skutkově obdobnou té nyní projednávané pak Ústavní soud řešil v usnesení sp. zn. I. ÚS 3579/14 ze dne 22. 9. 2015, v němž krom výše citované judikatury odkázal i na odbornou literaturu a z ústavního hlediska aproboval závěr, podle něhož je rozsah náhrady škody limitován výší mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu. Ústavní soud nemá důvod se od citovaných rozhodnutí odchylovat, a pro stručnost na ně proto odkazuje.

Pokud jde o tvrzení stěžovatelek, že v náročných případech může být mimosmluvní odměna zvýšena, Ústavní soud stejně jako Nejvyšší soud poznamenává, že stěžovatelky tuto argumentaci měly (v souladu se subsidiaritou ústavní stížnosti) uplatnit již v řízení před nalézacím a odvolacím soudem (což ostatně platí i o argumentaci nečinností ustanoveného obhájce). Stěžovatelky však opakovaně tvrdily, že výše mimosmluvní odměny byla žalovanou určena správně. Nad rámec lze dodat, že nesouhlas stěžovatelek s aplikací advokátního tarifu obecnými soudy zjevně postrádá ústavní rozměr, neboť představuje (ve vztahu k otázce možné aplikace § 12 advokátního tarifu) pouhou polemiku na úrovni podústavního práva.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu