III. ÚS 3009/12

Odůvodnění

Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené rozsudky v jeho občanskoprávní věci. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 9 C 80/2009 se podává, že soud rozsudkem ze dne 22. 7. 2011 č. j. 9 C 80/2009 uložil stěžovateli a V. S. (žalovaným) zaplatit společně a nerozdílně každému z žalobců částku 30 000 Kč (výroky I. a III.) z titulu nezaplaceného nájemného z nebytových prostor pronajatých žalobci žalovaným a zamítl žalobu žalobců v části, v níž se každý z nich domáhal po žalovaných zaplacení částky 20 000 Kč (výroky II. a IV.). Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 2. 5. 2012 č. j. 59 Co 429/2011-114 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV. změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně každému z žalobců částku 10 000 Kč, a ve zbytku rozsudek potvrdil. Odvolací soud shledal nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalobci a žalovanými platnou, a na jejím základě vznikl žalovaným společný nájem nebytových prostor; jelikož takový vztah zákon neupravuje, řídí se v souladu s ustanovením § 853 občanského zákoníku režimem vztahů obsahem a účelem nejbližších, tj. ustanovením § 700 a násl. občanského zákoníku, v důsledku čehož jsou žalovaní z právních úkonů týkajících se společného nájmu oprávněni a zavázáni společně a nerozdílně. Kompenzační námitky vznesené žalovanými soud nepovažoval za řádně uplatněné a způsobilé k započtení, neboť tvrzená pohledávka z bezdůvodného obohacení nebyla splatná (žalovaní žalobce nevyzvali k jeho vydání). Oproti soudu prvního stupně dohodu uzavřenou účastníky dne 7. 3. 2006, jíž měla být nájemní smlouva změněna, posoudil jako neplatnou pro neurčitost rozsahu a způsobu provedení sjednaných oprav nemovitosti žalovanými. Stěžovatel v ústavní stížnosti shledává překvapivým postup okresního soudu, který poučil o povinnosti prokázat výši nákladů vynaložených na opravy nemovitosti, avšak poté, kdy žalovaní navrhli důkazy a požádali o poskytnutí lhůty k jejich předložení, rozhodl, že provedeny nebudou. Krajskému soudu vytýká, že se nezabýval námitkou neplatnosti nájemní smlouvy, a aniž by zopakoval důkaz příjmovým pokladním dokladem, dospěl k závěru, že vzájemné pohledávky žalovaných nebyly prokázány. Ve vztahu k uplatněné kompenzační námitce stěžovatel poukazuje na ústní jednání ze dne 25. 4. 2012, při němž ji dostatečně specifikoval; posouzení otázky splatnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení považuje za formalistické a extrémně odporující principům spravedlnosti, neboť z projevu vůle žalovaného S. při ústním jednání dne 19. 7. 2011 (směřujícího k započtení) dostatečně vyplývá, že se domáhá vydání bezdůvodného obohacení započtením, a kompenzační námitku je třeba hodnotit současně jako výzvu k zaplacení; ustanovení § 581 odst. 2 občanského zákoníku ostatně podle stěžovatele připouští jednostranné započtení nesplatné pohledávky osoby, která projevuje vůli směřující k započtení, proti splatnému nároku. Analogickou aplikaci ustanovení o společném nájmu bytu stěžovatel považuje za svévolnou pro nerespektování kogentní normy, jmenovitě ustanovení § 512 odst. 1 občanského zákoníku, které mělo být použito, jestliže obecná ustanovení o nájemní smlouvě pluralitu na straně nájemců a pronajímatelů neřeší. Konečně stěžovatel namítá, že neměl možnost reagovat na překvapivý názor odvolacího soudu, dle kterého je dohoda ze dne 7. 3. 2006 neplatná; je přesvědčen, že soud měl v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 občanského zákoníku zkoumat, zda lze dohodu vyložit podle vůle účastníků dohody.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě budou napadená rozhodnutí podrobena běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Nad rámec řečeného Ústavní soud dodává, že hodnocení kompenzačních námitek soudem jako předčasně vznesených odpovídá právu i konstantní rozhodovací praxi (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. 29 Odo 204/2003, dle kterého "zápočet nesplatné pohledávky na pohledávku splatnou jednostranným úkonem věřitele je ze zákona vyloučen. Z uvedeného plyne, že dokud není pohledávka splatná, nelze ji započítat proti splatné pohledávce"). Přitom dále platí, že "bezdůvodné obohacení patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu, a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle § 563 občanského zákoníku. Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán" (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1012/2001), a je součástí judikatury Nejvyššího soudu i názor, že "i kdyby ... úkon žalovaného směřující k započtení byl zároveň výzvou k plnění, stala by se započítávaná pohledávka ve smyslu § 563 občanského zákoníku splatnou teprve dnem následujícím po doručení výzvy žalobci a v okamžiku, kdy byl projev započtení učiněn, nemohla být tudíž splatná a způsobilá k započtení. Úkon směřující k započtení pohledávky, který žalovaný učinil v průběhu řízení, aniž předtím vyzval žalobce k jejímu zaplacení, proto nemohl mít žádné právní účinky a způsobit zánik žalované pohledávky" (rozsudek ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 33 Odo 1642/2006). Oproti tvrzení stěžovatele se krajský soud platností nájemní smlouvy zabýval (srov. str. 5 rozsudku) a aplikaci ustanovení § 700 a násl. občanského zákoníku při posuzování solidarity na straně žalovaných racionálně odůvodnil. Co do požadavku posouzení dohody ze dne 7. 3. 2006 podle zásad vyjádřených v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku shledává Ústavní soud, že ani z jejich hlediska není závěr krajského soudu o její neurčitosti (o rozsahu rekonstrukce nemovitosti) hodnotitelný jako výraz neodůvodněné svévole. K námitce stěžovatele o překvapivosti postupu okresního soudu při ukončení dokazování postačí odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu (srov. str. 7). Na vyloženém základě je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím doloženo. Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu