Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele GRATO spol. s. r. o., se sídlem [adresa] a, zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 19 EC 123/2009-70 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 59 Co 252/2010-84, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá z důvodů v ní rozvedených v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Prvým z nich byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit stěžovateli částku 1.008,- Kč s příslušenstvím a dále nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 11.855,- Kč. Druhým z označených rozhodnutí odvolací soud odmítl jako nepřípustné podle § 218 písm. c) o. s. ř. odvolání stěžovatele směřující proti výroku o nákladech řízení.
Předtím, než se začne zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, musí Ústavní soud zkoumat, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady jeho věcného projednání a zkoumá tak mimo jiné i jeho přípustnost. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 111). Jak patrno ze shora uvedeného, bylo napadeným usnesením odmítnuto odvolání stěžovatele pro nepřípustnost podle § 218 písm. c) o. s. ř., přitom z obsahu ústavní stížnosti není patrno, že by stěžovatel proti usnesení odvolacího soudu podal žalobu pro zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř., podle něhož žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Za uvedeného stavu věci, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry usnesení odvolacího soudu vedoucími k odmítnutí odvolání, když tvrdí, že v daném případě bylo odvolání přípustné, je třeba učinit závěr, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a jeho ústavní stížnost byla proto z uvedeného důvodu jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2010 Pavel Holländer soudce zpravodaj