Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. N., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 10. 2012 č. j. 21 C 37/2011-84 a Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2013 č. j. 29 Co 67/2013-119, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho věci, a to pro porušení jeho práva vlastnit majetek zaručeného článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle jejího článku 36 odst. 1 a práva na náhradu škody způsobené státem nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu článku 36 odst. 3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2013 č. j. 29 Co 67/2013-119 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 10. 2012 č. j. 21 C 37/2011-84, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal částky 50 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, vzniklé - dle jeho názoru - vadným zahájením trestního stíhání komplementářů společnosti Joint Invest Action, k. s., čímž mu bylo upřeno efektivní uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení a v důsledku promlčení i v řízení občanskoprávním. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, dle kterého se lze úspěšně domoci náhrady škody vůči státu teprve poté, kdy nelze dosáhnout uspokojení pohledávky vůči dlužníku, a proto po skončení trestního řízení odložením věci se měl stěžovatel domáhat svého nároku vůči komplementářům v občanskoprávním řízení. Doplnil, že český právní řád nezná pojem nulitního řízení, a proto vykazuje-li řízení vady, nelze na něj hledět jako by neprobíhalo; toto řízení naopak probíhalo, byť s vadami, se všemi právními důsledky včetně stavení promlčecí doby dle ustanovení § 112 občanského zákoníku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení byla možnost domoci se po komplementářích náhrady způsobené škody zmařena, neboť v době vedení trestního stíhání komplementářů nemohl podat civilní žalobu na náhradu škody pro překážku litispendence, a po ukončení trestního stíhání by nebyl s civilní žalobou úspěšný z důvodu promlčení nároku. Stěžovatel je přesvědčen, že nedošlo k přerušení či stavení promlčecí doby, protože nárok na náhradu škody v trestním řízení lze uplatnit pouze proti obviněnému, avšak sdělení obvinění bylo nulitní z důvodu chybného popisu skutku, a proto trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno. Jestliže se připojil se svým nárokem na náhradu škody pomocí formuláře předtištěného orgány činnými v trestním řízení a odkazujícího na chybný popis skutku, byl jeho úkon vadný pro neurčitost, přičemž na tuto vadu jej měly upozornit orgány činné v trestním řízení; tím není splněna podmínka řádného pokračování v řízení podle ustanovení § 112 občanského zákoníku. Stěžovatel upozorňuje, že stát "fakticky přislíbil", že se poškozený "dočká" meritorního rozhodnutí a nemusí vést paralelně občanskoprávní spor; po více než desetileté prodlevě je možnost domoci se svého nároku nulová, a to i proto, že občanskoprávní odpovědnost mohou škůdci nést pouze tehdy, pokud se prokáže spáchání trestného činu, což v občanskoprávním řízení není možné. Podotýká, že v občanskoprávním řízení jsou poškození zatíženi důkazním břemenem, které nelze bez pomoci specializovaných odborníků unést. Stěžovatel s poukazem na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012 č. j. 54 Co 330/2012-102 soudům vytýká, že nebyl vyzván k doplnění svých tvrzení a předložení důkazních návrhů, a dodává, že obvodní soud důkazní návrhy ohledně důkazů, které nebylo možno provést při prvním jednání, zamítl.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní s hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Určující pak v dané věci je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 376/13 ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 4484/12 ze dne 31. 1. 2013 a sp. zn. I. ÚS 4878/12 ze dne 27. 3. 2013, dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterými byly ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítnuty.
To je významné potud, že tam vyslovené závěry - jmenovitě o působení ustanovení § 112 občanského zákoníku bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno - se uplatní i v dané věci, neboť zde není důvodu se od nich jakkoliv odchýlit.
Patří se pak konstatovat, že napadená rozhodnutí nelze kvalifikovat ani jako "svévolná" či excesivní, jestliže obecné soudy svá rozhodnutí určitým způsobem odůvodnily, a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a jsou v rovině práva ústavního akceptovatelné. Trestní řízení nepředstavuje jediný a předepsaný způsob vedoucí k získání odškodnění za utrpěnou újmu na právech jednotlivce. Argumentace obtížnější vymahatelností nároku cestou občanskoprávního řízení neznamená absenci účinného prostředku nápravy ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Je proto namístě úsudek, že se stěžovateli porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a výše předjímané hodnocení jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno.
Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu