III. ÚS 3088/14

Odůvodnění

V podání, označeném jako ústavní stížnost, stěžovatel tvrdí, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva, zakotvená v ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel domáhal náhrady škody, spočívající ve vzniku nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení § 31a ve spojení s ustanovením § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

Ačkoliv byl stěžovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh její základní náležitosti nesplňuje, jmenovitě ignoruje požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem (§ 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z vnitřní evidence Ústavního soudu se podává, že stěžovatel inicioval v minulosti desítky ústavních stížností, přičemž v průběhu řízení o mnoha z nich byl Ústavním soudem opakovaně a podrobně poučen o zákonných náležitostech ústavní stížnosti s důrazem na nutnost být zastoupen advokátem. Ve věcech sp. zn. IV. ÚS 2576/14, sp. zn. II. ÚS 2577/14 a sp. zn. I. ÚS 2571/14 se tak stalo v době bezprostředně předcházející podání ústavní stížnosti nyní posuzované (a to ve dnech 1., 4. a 12. září 2014). Stěžovateli je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje.

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení stěžovateli dostávalo vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má současně za to, že zákonem o Ústavním soudu stanovená dvouměsíční lhůta je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním, kteří své zákonné povinnosti podat formálně bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. Za dané situace lze tedy považovat za neúčelné, aby i v tomto řízení byl stěžovatel znovu vyzýván k odstranění vad podání, neboť smyslem takové výzvy je primárně poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V souladu s konstantním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) se tudíž Ústavní soud uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem projednávaný návrh odmítl. Pro úplnost stojí za zaznamenání, že obdobný postup zvolil Ústavní soud ve vztahu k jinému podání stěžovatele (doručenému téhož dne jako ústavní stížnost tato), jejž odmítl usnesením ze dne 26. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3087/14. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2014

Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj