III. ÚS 311/97 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENI Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J.L., zastoupené advokátkou JUDr. E.K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6.1997, sp. zn. 12 Co 307/97, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 17. 2. 1997, sp. zn. 15 C 403/95, mimo ústní jednání dne 27. 1. 1998 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která po stránce formální splňovala náležitosti návrhu na zahájení řízení (§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, § 72 odst. 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb.), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 1997 (sp. zn. 12 Co 307/97) a tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo "do jejího práva vlastnit majetek", a to tím, že byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město (ze dne 17. 2. 1997, sp. zn. 15 C 403/95), jímž byl zamítnut její návrh na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání nemovitosti, a to ideálního spoluvlastnického podílu o velikosti 105/384 zastavěné plochy č. 369 a domu čp. [č.p.], obou v obci a katastrálním území P.
Stěžovatelka v postupu obecných soudů spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. XI odst. 1, čl. I dodatkového protokolu ke Konvenci o ochraně lidských práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností je dána jeho pravomoc zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení před těmito soudy (k tornu srov. např. III. ÚS 61/94). 1
III. ÚS 311/97 Ze spisového materiálu v jiné ústavní stížnosti stěžovatelky, vedené před Ústavním soudem (sp. zn. II. ÚS 346/96), je patrno, že usnesením ze dne 21. 11. 1967 (sp. zn. E 1548/67), bylo podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 8. 1967 (sp. zn. 9 C 140/67) rozhodnuto o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti v národní správě, a to včetně podílu na domu čp. [č.p.] v P., byl takto nařízen výkon rozhodnutí prodejem všech spoluvlastnických podílů navrhovatelky k nemovitostem, včetně toho podílu, jehož vydání se v řízení před obecnými soudy domáhala (a proti jejímž rozhodnutím směřuje posuzování ústavní stížnosti). Na základě realizace rozhodnutí, stran jeho výkonu, stěžovatelka pozbyla své vlastnické právo k podílu na domu čp. [č.p.] ke dni právní moci rozhodnutí Státního notářství ze dne 18. 12. 1968, čj. Nsn 3/68-18 (které nabylo právní moci dne 20. 12. 1968), jímž byl nařízený výkon rozhodnutí proveden a je tedy zřejmé, že o ústavní stížnosti stěžovatelky, která pozbyla své vlastnické právo na základě pravomocného rozhodnutí, nepřísluší Ústavnímu soudu provádět v řízení jakoukoli přezkumnou činnost, která by vybočovala z rámce oprávnění daných Ústavnímu soudu Ústavou ČR (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), neboť k tvrzenému porušení "práva vlastnit majetek" nemohlo dojít rozhodnutím obecného soudu, proti němuž ústavní stížnost stěžovatelky směřuje.
Ústavní stížnost stěžovatelky je proto zjevně neopodstatněná a zjevnost této neopodstatněnosti plyne jednak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno, a jednak ze samotné povahy ústavní stížnosti, proto bylo rozhodnuto, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 27. 1. 1998
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR