Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. A. A., 2. B. B., 3. C. C., 4. D. D., 5. E. E., 6. F. F. a 7. G. G. (jedná se o pseudonymy), všech zastoupených JUDr. Danielem Bartoněm, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] Praha 2 - Nové Město, proti části výroku II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 44 To 221/2025-1876 ze dne 30. července 2025, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání, a části výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 6 T 51/2024 ze dne 4. února 2025, kterým byly odkázány se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a V. H., t. č. ve Věznici Příbram, zastoupeného Mgr. Radkem Jilgem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelky se ústavní stížností podanou 22. října 2025 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu domáhají zrušení v záhlaví označených částí rozhodnutí (napadená rozhodnutí) s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 7 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl druhý vedlejší účastník (odsouzený) uznán vinným ze spáchání dvou přečinů sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 trestního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2024 (jeden z nich byl dílem dokonán, dílem ve stadiu pokusu), kterých se dopustil vůči stěžovatelkám. Odsouzenému byl uložen trest a dále povinnost nahradit stěžovatelkám nemajetkovou újmu, a to v rozmezí od 20 000 Kč do 100 000 Kč. Jelikož stěžovatelky uplatnily nárok na náhradu nemajetkové újmy ve vyšší výši (v rozmezí od 200 000 Kč do 384 500 Kč), byly se zbytkem svého nároku odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali odsouzený, státní zástupce i stěžovatelky odvolání. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem na základě odvolání státního zástupce odsouzenému zpřísnil trest. Uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování poradenských, konzultačních, lektorských, terapeutických a koučovacích služeb v oblasti osobního rozvoje, rodinných a partnerských vztahů na dobu deseti let. Odvolání odsouzeného a stěžovatelek městský soud zamítl.
4. Stěžovatelky namítají, že jim obvodní soud přiznal nepřiměřeně nízkou náhradu nemajetkové újmy a že městský soud to aproboval a nevypořádal se s jejich odvolací argumentací. Uvádí, že přiznané náhrady bagatelizují jim způsobenou újmu, uplatnění nároků na náhradu újmy v občanskoprávním řízení by výrazně prohloubilo jejich sekundární viktimizaci. Vzhledem k absenci dostatečných opatření na ochranu zvlášť zranitelných obětí v takovém řízení a s ohledem na jejich psychický stav by své nároky občanskoprávní žalobou vůbec neuplatnily. Každá ze stěžovatelek pak charakterizuje podstatu a intenzitu újmy, jež jí byla spáchaným trestným činem odsouzeného způsobena, jakož i následky, které tento čin zanechal na její psychice. Některé z nich v této souvislosti poukazují na závěry vyplývající ze znaleckého posudku PhDr. Štěpána Vymětala. Podotýkají, že způsobené trauma zásadním způsobem ovlivňovalo jejich životy po dobu výrazně přesahující několik týdnů či měsíců, takže jejich újma nepochybně přesahuje újmu odpovídající ušlému zisku za několik týdnů nebo měsíců. Odkazují na některá soudní rozhodnutí ve věcech, která podle nich vykazují obsahově shodné či obdobné prvky a která přiznala poškozeným vyšší náhrady nemajetkové újmy, než jaké byly přiznány jim v posuzované věci.
5. Po podání ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal od účastníků, vedlejších účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze vyjádření a od obvodního soudu i spis. Ve stanovené lhůtě obdržel vyjádření od městského soudu, obvodního státního zastupitelství a odsouzeného. Městské státní zastupitelství se nevyjádřilo, v souladu s poučením se tak vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.
6. Následně Ústavní soud z aplikace infoSoud (dostupné na https://infosoud.justice.cz) zjistil, že odsouzený podal 20. listopadu 2025 ve věci dovolání. Podané dovolání si od obvodního soudu vyžádal, ten je Ústavnímu soudu zaslal spolu s vyjádřením ke stížnosti a vysvětlením, že nemůže zaslat vyžádaný spis, neboť jej bude předkládat Nejvyššímu soudu. Ústavní soud z podaného dovolání zjistil, že směřuje proti všem výrokům stížností napadených rozhodnutí.
7. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.
8. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Souběžné vedené řízení o dovolání a ústavní stížnosti není namístě, takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2162/11 ze dne 29. července 2011 nebo sp. zn. II. ÚS 2853/24 ze dne 10. ledna 2025). Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci bude ještě o právech stěžovatelek rozhodováno, ač k opravnému prostředku odsouzeného není zásah Ústavního soudu přípustný. Opačný postup by byl v rozporu nejen se zásadou subsidiarity, ale i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání odsouzeného, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny).
9. Po skončení řízení před obecnými soudy mohou stěžovatelky podat ústavní stížnost znovu. Opakované podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému rozsudku městského soudu a obvodního soudu, zůstanou-li ve stížností napadeném rozsahu nedotčeny, pak nebude Ústavní soud oprávněn odmítnout pro opožděnost, neboť takový postup by znamenal odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a byl by porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Je-li (stala-li se) nyní ústavní stížnost předčasná, nebude následně Ústavní soud oprávněn (za splnění podmínky stanovené § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) pozdější ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz i shora odkazovaná usnesení) a Evropského soudu pro lidská práva. V případné nové ústavní stížnosti je nicméně vhodné, aby stěžovatelky poukázaly na toto usnesení Ústavního soudu.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 1. prosince 2025
Veronika Křesťanová v. r. soudkyně zpravodajka