Ústavní soud rozhodl dne 7. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem v Praze 6, Na Šťáhlavce 1105/16, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009 č. j. 57 Nc 19/2009-133, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností ze dne 3. 12. 2009, doplněnou řádně advokátem podáním ze dne 10. 12. 2009, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009 č. j. 57 Nc 19/2009-133. Stěžovatelka má za to, že bylo porušeno její právo na rovnost účastníků a na nestranný soud dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z předložené kopie napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti žalovanému žalobu na náhradu škody, kterou jí měl způsobit jako advokát v jiné kause, kde jí byl soudem ustanoven pro zastupování. V řízení o náhradu škody stěžovatelka podala návrh na delegaci vhodnou, a to z Okresního soudu v Ostravě na Okresní soud ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí. Jako důvod uvedla, že žalovaný byl dříve soudcem Okresního soudu v Ostravě. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením návrhu stěžovatelky nevyhověl. Poukázal na princip obecné místní příslušnosti soudu s tím, že možnost delegace je nutno vykládat restriktivně. Uvedl, že delegace vhodná slouží k tomu, aby byla věc projednána hospodárněji, rychleji, skutkově spolehlivěji či důkladněji, avšak jediným (požadavkům vhodné delegace neodpovídajícím) důvodem návrhu stěžovatelky bylo, že žalovaný dříve na Okresním soudu v Ostravě zastával funkci soudce; žalovaný přitom s delegací nesouhlasil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že důvody vhodné delegace můžou být různé a mohou spočívat také v postavení účastníků. Dle stěžovatelky krajský soud dostatečně neposoudil poměry účastníků, a to ve vztahu k tomu, že žalovaný zastával dříve funkci soudce na Okresním soudu v Ostravě, tedy ve vztahu k jeho "postavení a kontaktům na tomto soudu".
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Z obsahu napadeného rozhodnutí i ústavní stížnosti vyplývá, že jediným důvodem návrhu stěžovatelky byla námitka zařaditelná pod § 14 občanského soudního řádu, u které by případně následně mohla přicházet do úvahy delegace nutná dle § 12 odst. 1 občanského soudního řádu (z věci je současně zřejmé, že otázka vyloučení žádného ze soudců Okresního soudu v Ostravě nebyla řešena). Krajský soud přitom v souladu s výkladovými standardy vyložil v napadeném rozhodnutí možné zákonné důvody delegace vhodné dle § 12 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, tedy na námitku stěžovatelky (na jí uváděný důvod delegace vhodné) i dostatečně reagoval. Je třeba připomenout základní zásadu obecné místní příslušnosti soudu s tím, že k delegaci je třeba přistupovat restriktivně (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000). V dané věci krajský soud aplikoval ustanovení o delegaci vhodné v souladu s jejím smyslem restriktivně. Byly-li by shledány důvody pro vyloučení soudců okresního soudu, evidentně by to nemohlo vést (z hlediska zachování práva na rovnost účastníků a na nestranný soud) k pouhé delegaci vhodné, nýbrž k delegaci nutné.
Vzhledem k tomu, že krajský soud v napadeném rozhodnutí aplikoval příslušná zákonná ustanovení o delegaci vhodné ústavně konformně a rozhodnutí i dostatečně odůvodnil (přiléhavě k námitce stěžovatelky), neshledal Ústavní soud porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Ústavní soud proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl.
Námitky stran nestrannosti okresního soudu a rovnosti účastníků pak mají místo v příslušných procesních institutech, jejichž využití se z ústavní stížnosti nepodává (z hlediska těchto námitek by tedy bylo možno zvažovat i nepřípustnost ústavní stížnosti z důvodu subsidiarity, neboť nebyly vyčerpány příslušné prostředky nápravy).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2010
Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu