Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. Č., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Novotným, advokátem AK se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. dubna 2012 č. j. 40 Co 1030/2011- 123, za účasti Krajského soudu Ostravě, jako účastníka řízení, a Magistrátu města Olomouce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. srpna 2012, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. dubna 2012 č. j. 40 Co 1030/2011- 123, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud Krajskému soudu Ostravě - pobočka v Olomouci uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 4.800,- Kč. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 48 Nc 4533/2009. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jakož i vyjádření Magistrátu města Olomouce. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve svém vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 5. dubna 2013 setrval na svých závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí. Magistrát města Olomouce se ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 15. dubna 2013 ztotožnil se závěry Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci. Protože zaslaná vyjádření neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud ostatním účastníkům řízení k replice, neboť při svém rozhodování z nich nevycházel. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. dubna 2012 č. j. 40 Co 1030/2011-123 bylo změněno usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. listopadu 2011 č. j. 48 Nc 4533/2009-68 tak, že exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2009 č. j. 48 Nc 4533/2009-6 se nezastavuje.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu exekuční tituly nebyly nikdy zákonným způsobem doručeny, a proto navrhl zastavení exekuce a požadoval náhradu nákladů exekuce. Stěžovatel je toho názoru, že Magistrát města Olomouce nevyčerpal všechny možné prostředky k tomu, aby zjistil aktuální adresu pobytu stěžovatele, resp. tuto skutečnost ani neprokázal. Z uvedeného důvodu podle stěžovatele nebyly splněny podmínky pro doručování platebních výměrů veřejnou vyhláškou podle ust. § 19 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Stěžovatel namítá, že výklad učiněný krajským soudem vykazuje extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými zjištěními a současně je jeho rozhodnutí nepředvídatelné a překvapivé. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci podle stěžovatele bez náležitého zdůvodnění konstatoval, že k doručení vykonávaných platebních výměrů došlo zákonným způsobem uvedeným v ust. § 19 odst. 1 a odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, a to i přes to, že zpochybnění zákonnosti doručování platebních výměrů bylo zásadním argumentem stěžovatele, přičemž výslovně byl uveden i ve vyjádření k odvolání. Krajský soud se tak nezabýval zásadní argumentací stěžovatele, přičemž z odůvodnění usnesení tak není zřejmé, jakými úvahami byl krajský soud veden.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v souzené věci krajský soud k projednání odvolání nenařizoval jednání, neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a oprávněný a povinný s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (ust. § 214 odst. 3 o. s. ř.). K podanému odvolání se stěžovatel písemně vyjádřil, přičemž ve svém vyjádření uvedl skutečnosti, které se staly obsahem následně podané ústavní stížnosti.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že k doručení vykonávaných platebních výměrů veřejnou vyhláškou došlo zákonným způsobem, předvídaným v ust. § 19 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků. Odvolací soud konstatoval, že byl respektován zákonný předpoklad pro doručování veřejnou vyhláškou, tj., že správce daně prokázal, že doručoval povinnému vykonávané platební výměry nejprve na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel, na níž se povinný nezdržoval, a jelikož další pobyt povinného nebyl znám, přistoupil k doručování veřejnou vyhláškou. Krajský soud v této souvislosti poukázal na to, že jde pouze k tíži povinného, že neukončil registraci svého pobytu na adrese uvedené v centrální evidenci obyvatel. Krajský soud proto nepřisvědčil argumentaci povinného, že nebyly splněny podmínky pro doručování platebních výměrů veřejnou vyhláškou dle § 19 zákona o správě daní a poplatků. Odvolací soud dále ověřil, že poplatková povinnost byla povinnému stanovena na základě vyhlášek Statutárního města Olomouce č. 4/2001, č. 5/2002, č. 12/2003, č. 7/2004 a č. 11/2005. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Doručování veřejnou vyhláškou přichází v úvahu ve smyslu ust. § 19 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků tehdy, není-li správci daně znám pobyt nebo sídlo příjemce nebo pokud se adresát písemnosti na místě svého pobytu, sídla nebo adrese pro doručování, které ohlásil správci daně, nezdržuje. Zákon o správě daní a poplatků konstruuje institut doručování veřejnou vyhláškou jako výjimečnou a mezní možnost. Jde o náhradní způsob doručení, který přichází v úvahu až tehdy, nelze-li použít postup podle ust. § 17 zákona o správě daní a poplatků. Veřejné vyhlášky k doručení tak lze použít pouze tehdy, pokud jsou vyčerpány všechny dostupné prostředky ke zjištění pobytu účastníků a další šetření by bylo na újmu rychlosti. Podle ust. § 31 odst. 8 písm. a) zákona o správě daní a poplatků je povinností správce daně prokazovat doručení vlastních písemností daňovému subjektu. Správce daně je tak povinen prokázat i splnění podmínek pro užití náhradního způsobu doručení podle ust. § 19 citovaného zákona řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. října 2010 č. j. 7 Afs 54/2010-63).
V souzené věci bylo zjištěno, že Magistrát města Olomouce vyčerpal všechny možné prostředky k tomu, aby zjistil aktuální adresu pobytu stěžovatele řízení, např. z Informačního systému evidence obyvatel. Z uvedeného důvodu byly splněny podmínky pro doručování platebního výměru veřejnou vyhláškou podle ust. § 19 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.
Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud Krajskému soudu Ostravě - pobočka v Olomouci uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem. Podle ust. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu