Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené JUDr. Martinem Havelkou, advokátem, sídlem [adresa] Liberec, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2021 č. j. 24 Cdo 1611/2021-598, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. června 2020 č. j. 83 Co 475/2015-546 a rozsudku Okresního soudu v Č. L. ze dne 26. května 2015 č. j. 7 C 133/2012-319, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Č. L., jako účastníků řízení, a L. W. Slivkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Č. L. (dále jen "okresní soud") nyní napadeným rozsudkem ze dne 26. 5. 2015 č. j. 7 C 133/2012-319 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí souboru nemovitostí (pozemky v katastrálním území L. a rodinného domu v obci L.) s odůvodněním, že darovací smlouva uzavřená mezi J. K. a stěžovatelkou ze dne 16. 5. 2010 je absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a to pro rozpor s dobrými mravy, neboť jejím účelem bylo poškození žalovaných 1) A. W. a 3) G. B. (viz níže). Okresní soud vycházel ze zjištění, že stěžovatelka a žalovaný 2) J. K. jsou manželé, přičemž mezi označenými žalovanými, tj. žalovanou 1) A. W., žalovaným 2) J. K. a žalovanou 3) G. B., probíhalo tehdy u okresního soudu další řízení, vedené pod sp. zn. 9 C 1/2002, jehož předmětem bylo zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k uvedeným nemovitostem, jejichž spoluvlastníky byli A. W., J. K. a G. B., pročež tento spor byl iniciován žalobou podanou A. W.. Okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 2. 3. 2006 č. j. 9 C 1/2002-167, jímž zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví A. W., J. K. a G. B. tak, že předmětné nemovitosti byly přikázány do podílového vlastnictví v poměru jedna polovina A. W. a jedna polovina J. K. za částku 475 000 Kč, kterou byl povinen J. K. zaplatit G. B.. K odvolání všech účastníků řízení změnil Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 11. 2008 č. j. 35 Co 790/2006-262 rozsudek okresního soudu tak, že zrušil spoluvlastnictví A. W. a J. K. k předmětným nemovitostem a přikázal je do výlučného vlastnictví J. K., přičemž mu zároveň stanovil povinnost zaplatit A. W. částku ve výši 1 400 000 Kč a G. B. částku ve výši 2 700 000 Kč. Uvedený rozsudek krajského soudu napadla A. W. dovoláním, avšak dříve než bylo o tomto dovolání rozhodnuto, J. K. předmětné nemovitosti daroval své manželce I. K., nyní stěžovatelce. Následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 11. 2010 č. j. 22 Cdo 2147/2009-296 rozhodl o podaném dovolání A. W. tak, že zrušil rozsudky okresního soudu i krajského soudu a vrátil věc k dalšímu řízení.
3. Stěžovatelka a žalovaný 2) J. K. napadli rozsudek okresního soudu odvoláním, o němž krajský soud rozsudkem ze dne 19. 5. 2016 č. j. 83 Co 475/2015-405 rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil, odmítl odvolání J. K. a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelka a J. K. dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 5. 2018 č. j. 30 Cdo 3419/2017-452 tak, že dovolání stěžovatelky i J. K. odmítl, přičemž dovolání J. K. bylo shledáno opožděným. Stěžovatelka napadla uvedené usnesení Nejvyššího soudu spolu s jemu předcházejícími rozsudky okresního soudu a krajského soudu ústavní stížností, o níž Ústavní soud dne 19. 2. 2019 pod sp. zn. I. ÚS 2657/18 rozhodl nálezem ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 2657/18 tak, že zrušil s poukazem na čl. 36 odst. 1 Listiny usnesení Nejvyššího soudu, jemuž vytkl, že se Nejvyšší soud nevypořádal s dovoláním stěžovatelky věcně, když odkázal na rozsudek krajského soudu, který se však nevypořádal s námitkou vznesenou stěžovatelkou ohledně použití § 39 občanského zákoníku, neboť stěžovatelka uvedla, že účelů právního jednání (darovací smlouvy) bylo několik, přičemž krajský soud se touto pluralitou účelů a jejich významem pro posouzení platnosti darovací smlouvy nezabýval, když toliko uvedl pouze výsledek, tj. absolutní neplatnost darovací smlouvy.
4. Nejvyšší soud v reakci na zrušující nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2657/18 rozsudkem ze dne 3. 4. 2019 č. j. 24 Cdo 876/2019-478 zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Krajský soud se měl v dalším řízení zabývat zejména otázkou, zda účel právního jednání rozporný s dobrými mravy činí neplatným toto jednání i za situace, kdy právní jednání sledovalo několik různých účelů.
5. Krajský soud v dalším řízení zjistil, že A. W. darovala předmětné nemovitosti své dceři, vedlejší účastnici, L. W. Slivkové, která tedy vstoupila do řízení namísto původních žalovaných 1) A. W. a 3) G. B. jako žalovaná. Krajský soud následně, nyní napadeným rozsudkem, rozhodl tak, že v meritu věci potvrdil výrok okresního soudu, odvolání J. K. odmítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně zabýval otázkou nastolenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2657/18 a dospěl k závěru, že právně významným účelem darovací smlouvy bylo minimálně a mimo jiné zabránit případným negativním důsledkům rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, pokud by bylo pro J. K. nepříznivé. Stěžovatelka i J. K. v řízení před krajským soudem akcentovali, že důvodem darování předmětných nemovitostí byl věk a špatný zdravotní stav J. K., snaha vyjmout nemovitosti z dědictví, případně vděk stěžovatelce za to, že pomohla J. K. zajistit peníze na výplatu vypořádacích podílů. Ve svých vyjádřeních před soudy J. K. opakovaně uvedl, že jedním z motivů darování nemovitostí stěžovatelce byl postoj a neústupnost A. W. a G. B., které byly připraveny učinit cokoliv, aby zvrátily rozsudek o vypořádání spoluvlastnictví a rovněž snaha vyřešit definitivně tento spor, aby v případě smrti J. K. byla stěžovatelka ušetřena sporů s A. W. a G. B.. Krajský soud uzavřel, že otázku vznesenou Ústavním soudem lze zodpovědět tak, že účel právního úkonu sledující zjevně nemravný cíl je v rozporu s dobrými mravy pořád stejně, ať již vedle něj přibudou další účely, které nejsou s dobrými mravy rozporné. Účely nerozporné s dobrými mravy pak nemohou vyvážit či ospravedlnit újmu ostatních spoluvlastníků.
6. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl tak, že je zamítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud se ztotožnil s úvahou krajského soudu, kterou i dále rozvedl.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka uvádí, že napadený rozsudek krajského soudu a rozsudek Nejvyššího soudu jsou argumentačně zjevně neudržitelné, neboť neberou v potaz celý kontext věci. Korektiv dobrých mravů se má používat až jako prostředek ultima ratio v případě zjevné nespravedlnosti. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ten, kdo se v průběhu celého řízení choval nemravně, je A. W., která se např. snažila překazit získání překlenovacího úvěru v bance, o který žádala stěžovatelka a J. K.. A. W. dále do současné chvíle drží jako bezdůvodné obohacení částku v řádu milionů Kč, která jí byla J. K. předána na základě rozsudku krajského soudu o vypořádání spoluvlastnictví. Zmíněné nemravné chování A. W. nebylo soudy vůbec bráno v potaz.
8. Stěžovatelka dále podotýká, že uzavření darovací smlouvy vyžadovala úvěrující banka jako podmínku pro poskytnutí úvěru, dalším motivem pro uzavření darovací smlouvy byl špatný zdravotní stav J. K. a také jeho vděk vůči stěžovatelce.
9. Stěžovatelka namítá, že ona i J. K. jsou právní laici a nemohli předvídat, že Nejvyšší soud pravomocné rozhodnutí krajského soudu po dvou letech zruší. Pro zemědělce je taková orientace v právních předpisech nereálná. Nadto kdyby měli stěžovatelka a J. K. nemravné úmysly, mohli darovací smlouvu uzavřít neprodleně po vydání rozsudku krajského soudu a nečekali by tedy téměř rok a půl. Mohli také nemovitosti dále převádět na třetí osoby.
10. Jde-li o otázku rozporu s dobrými mravy, absolutně neplatné je právní jednání, které je zjevně nebo hrubě v rozporu s dobrými mravy. Občanský zákoník stanoví výslovně, že právní jednání musí být zjevně v rozporu s dobrými mravy, což ve výsledku znamená, že právní jednání, které není na první pohled v rozporu s dobrými mravy, není v rozporu s dobrými mravy vůbec.
11. Závěry přijaté krajským soudem a Nejvyšším soudem jsou i v rozporu s principem ekvity, neboť vedou k nespravedlivému výsledku, který ignoruje chování druhé strany, na něž trvale stěžovatelka a J. K. upozorňují.
12. Stěžovatelka dále namítá, že při posouzení rozporu s dobrými mravy je nutno přihlížet ke všem individuálním okolnostem, jakož i k ochraně stran. Stěžovatelka je názoru, že by mělo být v její věci uplatněno pravidlo favor negotii, tedy že v případě pochybnosti o neplatnosti darovací smlouvy by smlouva měla být posouzena spíše jako platná a účinná.
13. Stěžovatelka podotýká, že její právní jednání nemohlo být v rozporu s dobrými mravy, neboť účastníci konali až po vydání pravomocného rozhodnutí. Stěžovatelka se ptá, zda by uzavření darovací smlouvy bylo posouzeno jako nemravné, kdyby Nejvyšší soud nezasáhl, a jak dlouho je nutno s darováním vyčkávat, aby nebylo shledáno nemravným?
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Stěžovatelka v posuzované věci, stručně řečeno, rozporuje použití § 39 občanského zákoníku na právní jednání spočívající v uzavření darovací smlouvy mezi ní a jejím manželem, J. K., v době, kdy probíhalo dovolací řízení ve věci určení vlastnického práva ke shora uvedeným nemovitostem. Stěžovatelka je názoru, že zásadní roli při použití § 39 občanského zákoníku, jehož důsledkem je absolutní neplatnost uzavřené smlouvy, by měla hrát skutečnost, že jednání její a J. K. bylo vedeno několika účely, pro něž strany smlouvy smlouvu uzavřely, účelů tedy bylo vícero, přičemž ty rozhodně nebyly nemravné. Dále stěžovatelka podotýká, že v době uzavření darovací smlouvy byly pravomocným rozsudkem krajského soudu nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví dárce nemovitostí, J. K., který byl tudíž oprávněn s nemovitostmi jakkoliv disponovat.
17. Důležitý význam má skutečnost, že ve věci již jednou rozhodoval Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2657/18, kterým zrušil usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3419/2017-452 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. V uvedeném nálezu Ústavní soud fakticky vytkl krajskému soudu, že v odůvodnění svého rozhodnutí nezprostředkoval žádné své úvahy o pluralitě účelů právního jednání a jejich významu pro posouzení platnosti právního úkonu. Stěžovatelka sice výslovně nenamítá nedodržení kasační závaznosti v řízení následujícím po zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavním soudem, avšak z obsahu jejích námitek vyplývá, že ji stěžovatelka fakticky uplatňuje.
18. Ústavní soud však námitkám stěžovatelky nemůže přisvědčit. Jde-li o otázku nedodržení kasační závaznosti, Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se v řízení, které následovalo po zrušení jeho rozsudku Nejvyšším soudem, důsledně zabýval závěry nastolenými nálezem sp. zn. I. ÚS 2657/18. Úvahy krajského soudu o pluralitě úmyslů jsou obsaženy v bodech 35 a následujících napadeného rozsudku, když krajský soud dospěl ke zcela plausibilnímu závěru, že při pluralitě účelů právního jednání se zkoumá pouze existence účelu rozporného s dobrými mravy, ty zbylé nemohou mít vliv na závěr o platnosti právního jednání. Tento závěr zcela aprobuje i Ústavní soud, neboť jde zcela zjevně o jediný možný logický závěr. Nemravný účel nemůže být "ospravedlněn" jinými, přidruženými, mravnými účely, jelikož rozhodnutí postavené na této premise by odporovalo obecným principům spravedlnosti, kdy je nutno jako jedno ze stěžejních východisek vnímat to, aby rozhodnutí bylo přiměřeně spravedlivé pro všechny strany sporu. Aplikováno na posuzovanou věc, jako zcela prokázaný se jeví účel právního jednání uskutečněného mezi stěžovatelkou a jejím manželem, J. K. (tj. uzavření darovací smlouvy v době, kdy probíhalo dovolací řízení ve věci určení vlastnického práva k nemovitostem, o čemž byla stěžovatelka dobře zpravena, přičemž si byla i bezprostředně vědoma mnohaletých sporů plynoucích z vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem), kterým bylo, jak plyne z mnoha vyjádření J. K. před soudy v tomto civilním sporu, v prvé řadě zajistit stěžovatelce poklidný život po jeho případné smrti beze sporů s A. W. a G. B. (nyní tedy jejich právní nástupkyní L. W. Slivkovou) o nemovitosti, v nichž stěžovatelka a J. K. trvale pobývají, jakož i zajistit sobě další užívání těchto nemovitostí. Z uzavření darovací smlouvy mezi stěžovatelkou a J. K. pak implicitně vyplývala i skutečnost, že A. W. a G. B. přijdou v případě, že Nejvyšší soud vyhoví dovolání A. W., o svůj spoluvlastnický podíl, resp. o jeho vypořádání. Takové vyústění sporu nelze považovat za spravedlivé, a tudíž lze aprobovat závěr krajského soudu a následně i Nejvyššího soudu uvedený v napadených rozhodnutích, že popsané jednání lze považovat za rozporné s dobrými mravy bez ohledu na to, jakými dalšími pohnutkami byli J. K. a stěžovatelka vedeni při uzavírání darovací smlouvy, neboť záměr, jehož účelem bylo připravit dvě další (toho času potencionální) spoluvlastnice o majetek, nelze považovat za mravné jednání ani s přihlédnutím k dalším okolnostem, kterými jsou, dle tvrzení stěžovatelky i J. K., např. věk a zdravotní stav J. K., případně vděk vůči stěžovatelce za to, že obstarala finance k vypořádání spoluvlastnických podílů dle předchozích rozhodnutí soudů v této věci.
19. Stěžovatelka v popsaném kontextu vznáší relevantní otázku, zda je přípustné sankcionovat dispozici s nemovitostmi, které v době uzavření darovací smlouvy byly ve výlučném vlastnictví J. K., absolutní neplatností pro rozpor s dobrými mravy. Tato otázka je skutečně relevantní, neboť v obecné rovině vlastník na základě pravomocného soudního rozhodnutí je oprávněn s nemovitostmi disponovat a pouhá vědomost o probíhajícím dovolacím řízení sama o sobě nezapříčiňuje rozpor s dobrými mravy, a tudíž absolutní neplatnost smlouvy, avšak konkrétní okolnosti, jak jsou popsány výše, svědčí pro použití § 39 občanského zákoníku (dlouhodobý soudní spor o vypořádání velmi hodnotného spoluvlastnictví, v němž civilní soudy nerozhodovaly ve vzájemné shodě; zjevná nevraživost mezi stranami sporu, která vedla k nemožnosti jakékoliv vzájemné domluvy; verbalizovaná snaha J. K. ušetřit stěžovatelku při své smrti těchto sporů, jakož i úsilí zajistit si při úspěchu dovolání A. W. bezplatné užívání předmětných nemovitostí).
20. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že nyní napadená rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu naplnila požadavky plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 2657/18. Zároveň nelze přisvědčit stěžovatelce v její argumentaci, že použití § 39 občanského zákoníku na posuzovanou věc bylo nespravedlivé a neudržitelné. Ústavní soud podotýká, že napadená rozhodnutí jsou přezkoumatelná a přesvědčivě odůvodněná v souladu se zásadami obecné logiky. Napadenými rozhodnutími tedy nebyla zasažena žádná ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky.
21. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022 Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu