Ústavní soud rozhodl dne 22. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. P., advokáta, se sídlem v Brně, nám. 28. října 12, správce konkursní podstaty úpadce AK - 2001, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupeného Mgr. Martinem Frankem, advokátem v Brně, Vackova 44, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2008 č. j. 8 Cmo 296/2008-70 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2007 č. j. 35 Cm 24/2007-43, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2008 č. j. 35 Cm 24/2007-56, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností ze dne 22. 12. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2008 č. j. 8 Cmo 296/2008-70, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2007 č. j. 35 Cm 24/2007-43 (ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2008 č. j. 35 Cm 24/2007-56). Dle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel brojí nikoliv proti závěrům soudů ve věci samé (tj. proti zamítnutí žaloby a následnému potvrzení tohoto rozhodnutí ve věci samé), ale toliko proti rozhodnutím soudů o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel namítl, že již v prvostupňovém řízení navrhoval rozhodnout o náhradě nákladů řízení dle moderačního ustanovení § 150 občanského soudního řádu namísto zásady úspěchu stanovené v § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Argumentoval nedostatečností dokumentace celého "obchodního případu", a tím, že jako správce konkursní podstaty byl v souladu s povinností odborné péče (§ 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.) nucen podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. Poukázal na to, že soudy se skutečnostmi uvedenými ve prospěch aplikace moderačního ustanovení nezabývaly (včetně okolností vedoucích k uplatnění nároku); v jejich nedostatečném odůvodnění spatřuje stěžovatel prvky libovůle.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví; jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv, pokud ovšem nedojde současně k zásahu do základního práva či svobody. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takové vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Problematiku náhrady nákladů řízení upravuje občanský soudní řád v ustanoveních § 142 až § 150. Ustanovení § 150 občanského soudního řádu přitom představuje výjimku z náhradových zásad (včetně § 142 odst. 1 o. s. ř.), ke které soud může po pečlivém posouzení všech okolností přistoupit, avšak musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.
Z obsahu rozsudku odvolacího soudu zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces zjištěn nebyl. Vrchní soud v Olomouci přezkoumal rozhodnutí prvostupňového soudu, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud potvrdil prvostupňové rozhodnutí, a rovněž považoval za správný výrok prvostupňového soudu o náhradě nákladů řízení dle zásady úspěšnosti (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu); sám k této zásadě přistoupil i u nákladů odvolacího řízení. Soudy dospěly k závěru, že částka 400 000,- Kč vyplacená úpadcem žalovanému není bezdůvodným obohacením, neboť žalobce (úpadce) a žalovaný ke dni 30. 1. 2004 neměli pochyb o předmětu obchodního závazku. Oba soudy ve svých závěrech vycházely z důkazu - Zápisu o ukončení činnosti z 30. 1. 2004 předloženého žalovaným, ve kterém byly (mimo jiné) uvedeny objednané činnosti, časový rozsah a výslovné prohlášení úpadce o řádném provedení objednaných činností žalovaným. Dle Ústavního soudu z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento zvažoval správnost postupu prvostupňového soudu dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž neshledal důvod pro výjimku ze zásady úspěšnosti. Oba soudy přitom k aplikaci zásady úspěšnosti přistoupily po výše uvedených závěrech ve věci samé. Odůvodnění aplikace § 142 odst. 1 občanského soudního řádu tak dostatečně vyplývá ze samotného závěru soudů o tom, že nedošlo k bezdůvodnému obohacení, přičemž již stanovisko soudů k důkazu - Zápisu je reakcí na argumentaci stěžovatele o důvodnosti/okolnostech podání žaloby. Nedostatek důvodů hodných zvláštního zřetele v dané věci je tak z odůvodnění odvolacího rozhodnutí zřejmý.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu