Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MARSERVIS, s.r.o., IČ [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2009, č. j. Nco 167/2009-193, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2009 (Nco 167/2009-193) v jeho věci, neboť jím mělo být zasaženo do jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně práva na srozumitelné, jasné a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí a práva na projednání věci nezávislým nestranným soudem. Stěžovatel popsal konstelace okolností do postupu soudu se promítajících, které nevysvětleny co do příčin opodstatňují jeho pochybnost o poměru členů senátu k věci, vědom si subtility rozhraní či spíše spolehlivě prokázané (sic) podjatosti. S takovým vědomím je spravedlivé očekávání, že při posouzení důvodnosti obav účastníka řízení se nadřízený soud nespokojí se sdělením, že jím dotázané osoby nemají žádný právní zájem na projednání věci a nejsou v žádném vztahu k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům. Dále uvedl, že při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce proto nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je validním kritériem považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodnutí vůbec. I toto kritérium reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níž vyplývá, že i když reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti ve skutečnosti neexistuje - jak v subjektivní, tak dokonce i v objektivní poloze - nelze přehlížet ani existenci možného přesvědčení, že takový důvod dán je. Stěžovatel uvedl přesvědčení, že v případě senátu odvolacího soudu je důvod pochybovat o jeho nepodjatosti a že tento měl být vyloučen z projednávání věci, neboť poskytuje neoprávněně právní pomoc protistraně. Dle názoru stěžovatele nelze usoudit na nepodjatost senátu odvolacího soudu pouhým odkazem na jeho tvrzení. Z ústavní stížnosti a příloh se podává, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. října 2009 (Nco 167/2009-193) o návrhu stěžovatele na vyloučení soudců rozhodl, že soudkyně Krajského soudu v Plzni JUDr. Zuzana Krejsová, JUDr. A. Č. a JUDr. I. P. nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci, o odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 20 C 352/2003.
Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí zrušil pro jeho rozpor s právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], stojícím mimo tuto soudní soustavu (viz čl. 91 Ústavy), jehož kompetence jsou vymezeny čl. 87 Ústavy. K poskytování ochrany právům (zákonem stanoveným způsobem) jsou povolány obecné soudy (čl. 90 Ústavy). Jde-li o individuální ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických či právnických osob, jež se realizuje cestou řízení o ústavní stížnosti, již z výše uvedených pravidel plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší, a to ani nepřímo, rozhodovat namísto obecných soudů o věci samé, nelze jej ani považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví; jeho úkolem je zákonem předepsaným způsobem přezkoumat rozhodnutí obecných soudů v tom rozsahu, zda neporušují ústavně zaručená základní práva a svobody (údajně) dotčeného subjektu [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) a čl. 88 Ústavy a § 82 odst. 1 až 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")]. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu soudu, že nezvážil možnost, zda jednání senátu odvolacího soudu není sto vyvolat už jen pochybnost o jeho nepodjatosti. Odvolací soud měl tuto existenci pochybnosti vzít v úvahu a není dána jen subjektivním hodnocením stěžovatele. Odvolací soud podání stěžovatele přezkoumal a zjistil, že věc stěžovatele byla dle platného rozvrhu práce Krajského soudu v Plzni přidělena k projednání a rozhodnutí senátu 25 Cm 300/2008 složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové, a soudkyň JUDr. A. Č. a JUDr. I. P.. Odvolací soud postupoval dle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru, že nejsou dány okolnosti, jež by vzbuzovaly pochybnosti o nepodjatosti senátu 25 Cm v dané věci. Odvolací soud postupoval dle ustanovení § 16 odst. 1 o. s. ř. a rozhodl, že soudkyně senátu 25 Cm 300/2008 složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Krejsové, a soudkyň JUDr. A. Č. a JUDr. I. P. nejsou vyloučeny. Ústavní stížnost je tedy v podstatě polemikou s názorem obecných soudů na to, zda v jeho případě je vyloučen senát odvolacího soudu či nikoliv. Tato otázka ovšem, jak plyne z výše uvedeného, evidentně nepatří mezi ty, jež náleží řešit Ústavnímu soudu; o zásahu Ústavního soudu by bylo v daných souvislostech možno uvažovat až v případě, kdy by rozhodování obecných soudů o podjatosti bylo zatíženo prvkem zjevné svévole, avšak o takový případ v dané věci zjevně nejde. Ústavní soud nemá, co by k jeho závěrům obsaženým v odůvodnění jeho usnesení (i když stručně), s nimiž se plně ztotožňuje, dodal. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje, že by ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. nebyly zjištěny okolnosti vzbuzující pochybnosti o nepodjatosti senátu, tak Ústavní soud připomíná, že dle § 16 odst. 4 o. s. ř. důvodem pro vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci, nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Ani v tomto ohledu tak Ústavní soud žádné pochybení, jež by mohlo mít za následek porušení ústavnosti, nezjistil. Pokud jde o namítané porušení ústavním pořádkem zaručeného základního práva, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 90, čl. 95 či čl. 96 Ústavy, přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), jehož porušení však nebylo shledáno. Pro tyto důvody pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. února 2010
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu