III. ÚS 3211/23

Odůvodnění

1. Tzv. blanketní ústavní stížností [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] stěžovatel napadl v záhlaví označená soudní rozhodnutí s tím, že porušují jeho ústavně zaručené právo na ochranu soukromí a osobních údajů a na řádné soudní řízení. 2. V podání ze dne 28. 12. 2023 stěžovatel vznesl námitku podjatosti soudkyně Daniely Zemanové. K tomu uvedl, že svou ústavní stížností brojí proti tomu, že Nejvyšší správní soud zveřejňuje na své úřední desce, která je na internetu volně dostupná, po dobu čtrnácti dnů vyhlášené rozsudky obsahující jméno, příjmení a bydliště fyzických osob (jakož i kauzu, tedy jejich soukromou záležitost), které podaly kasační stížnosti, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem, a že se to týká i osob, které se nacházejí v nedobrém sociálním postavení a vedou spory ohledně státní sociální podpory. Podle stěžovatele jde o hrubé porušení ústavně zaručeného práva na soukromí, které nemá oporu v platném právním řádu.

3. Dále stěžovatel poukázal na to, že Daniela Zemanová v letech 2006 až 2018 vykonávala na Nejvyšším správním soudu funkci soudkyně, včetně funkce předsedkyně senátu, a patrně tuto praxi bez výhrad akceptovala, resp. není známo, že by proti ní vystupovala, ačkoliv jako předsedkyně senátu mohla dát pokyn soudnímu aparátu k anonymizaci osobních údajů. Stěžovatel má za to, že pokud by jmenovaná danou věc rozhodovala, by byla de facto soudkyní ve své vlastní věci, neboť by přezkoumávala svou činnost soudkyně a praxi svých kolegů. Z uvedených důvodů ji stěžovatel považuje za podjatou, a podle § 37 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ji odmítá.

4. Ve vyjádření ze dne 13. 2. 2024 soudkyně Daniela Zemanová uvedla, že u Nejvyššího správního soudu jako soudkyně a předsedkyně senátu působila do 30. 9. 2018 a že uvedený soud přistoupil k vyhlašování rozsudků prostřednictvím vyvěšení jejich plného znění až po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 38/18. Po dobu jejího působení tudíž k praxi napadené stěžovatelem nedocházelo, neměla možnost se jí účastnit ani se k ní z pozice soudkyně Nejvyššího správního soudu vyjadřovat. K tomu dodala, že před vydáním zmíněného nálezu uvedený soud vyvěšoval na úřední desce zkrácená písemná vyhotovení rozhodnutí bez odůvodnění, v jejich záhlaví též nebyly údaje účastníků anonymizovány (až na výjimky např. u žadatelů o mezinárodní ochranu). Závěrem uvedla, že se necítí být vyloučena z projednání a rozhodování věci podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

5. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 36 odst. 2 téhož zákona je též soudce vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Podle § 38 odst. 1 věty druhé téhož zákona rozhoduje o vyloučení soudce jiný senát určený rozvrhem práce.

6. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v dané věci a objektivní kritérium o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

7. Podmínka § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zakládá vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci nikoli pouze pro jeho skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže "lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti". Nejde tudíž pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo hodnocení osobního vztahu k věci a k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti věci - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být [viz nález ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 167/94 (N 127/6 SbNU 429)].

8. Z výše uvedeného vyjádření plyne, že soudkyně Daniela Zemanová se nemohla podílet na stěžovatelem kritizované praxi Nejvyššího správního soudu při vyhlašování rozsudků, neboť v době, kdy tato započala, již na tomto soudu nepůsobila. Považuje-li (snad) stěžovatel za vadnou rovněž praxi Nejvyššího správního soudu, která předcházela nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/18, soudkyni Danielu Zemanovou by bylo nutné vyloučit, jestliže by byla v téže věci činná ve funkci soudkyně Nejvyššího správního soudu (§ 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Jmenovaná však ve stejné věci činná nebyla, a nejde zde ani o vztah, který by z věcného hlediska dosahoval srovnatelné intenzity (nehledě na to, že již několik let na Nejvyšším správním soudu nepůsobí, což intenzitu posuzovaného poměru ještě snižuje), a který by tak mohl vyvolat důvodné pochybnosti o její "nepředpojatosti" (ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), tj. o způsobilosti stěžovatelovu věc nestranně a nezávisle, resp. nezaujatě posoudit.

9. Vzhledem k tomu Ústavní soud k závěru, že v dané věci není dán důvod podle § 36 zákona o Ústavním soudu pro vyloučení soudkyně Daniely Zemanové z projednání a rozhodování věci sp. zn. III. ÚS 3211/23.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2024

Jan Svatoň, v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Tzv. blanketní ústavní stížností ze dne 4. 12. 2023 [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] stěžovatel napadl v záhlaví označená soudní rozhodnutí. 2. V dopise doručeném Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2024 stěžovatel vznesl (v pořadí již druhou) námitku podjatosti soudkyně Daniely Zemanové, kterou odůvodnil tím, že její výběr a následné jmenování soudkyní Ústavního soudu prezidentem republiky byly v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), mezinárodními úmluvami o ochraně lidských práv a základních svobod a že tím došlo i k porušení jeho práva na rovný přístup k veřejným funkcím. S ohledem na soudní řízení, které je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 A 106/2023 a jehož předmětem je žaloba proti tomuto nezákonnému zásahu prezidenta republiky, není funkce této ústavní soudkyně podle stěžovatele "dostatečně stabilní", a je tudíž důvod k pochybnosti, zda lze za této situace považovat vztah této soudkyně k jeho osobě za neutrální.

3. Ve vyjádření ze dne 23. 5. 2024 soudkyně Daniela Zemanová sdělila, že se necítí být vyloučena z projednání a rozhodování věci. K tomu uvedla, že ke stěžovateli nemá žádný osobní vztah a že o podané žalobě ani nevěděla, přičemž odmítla, že by se u ní mohla zakládat předpojatost vůči jeho osobě. Doplnila, že výběr ústavních soudců je veřejnou záležitostí, která zahrnuje i případnou kritiku osoby uchazeče o tuto funkci a případně i způsobu jeho výběru, že tyto skutečnosti respektuje a že nijak neovlivňují její rozhodování ve stěžovatelových věcech.

4. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 36 odst. 2 téhož zákona je též soudce vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Podle § 38 odst. 1 věty druhé téhož zákona rozhoduje o vyloučení soudce jiný senát určený rozvrhem práce.

5. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny). Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v dané věci a objektivní kritérium o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

6. Podmínka § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zakládá vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci nikoli pouze pro jeho skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže "lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti". Nejde tudíž pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo hodnocení osobního vztahu k věci a k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda – s ohledem na okolnosti věci – lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být [viz nález ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 167/94 (N 127/6 SbNU 429)].

7. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že prezident jako kandidátku na funkci ústavní soudkyně vybral Danielu Zemanovou, a snaží se její jmenování zpochybnit správní žalobou, kterýžto postup má pozici jmenované činit "nestabilní". Uvedená skutečnost by pak podle stěžovatele mohla vyvolávat určitou předpojatost jmenované vůči jeho osobě. Ústavní soud však stěžovatelův názor o "nestabilitě" funkce nesdílí, resp. nemá za to, že by z uvedeného důvodu mezi ním a Danielou Zemanovou existoval vztah, který by s ohledem na svou povahu (intenzitu) mohl vyvolávat reálné pochybnosti o její nepodjatosti ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

8. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci není dán důvod podle § 36 zákona o Ústavním soudu pro vyloučení soudkyně Daniely Zemanové z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3211/23.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2024

Jan Svatoň v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatel podal deklaratorní zásahovou žalobu proti Nejvyššímu správnímu soudu. Touto žalobou se domáhal vyslovení nezákonnosti postupu tohoto soudu, který v rámci vyhlášení rozsudku zveřejnil na své úřední desce a elektronické úřední desce rozsudek ve stěžovatelově věci včetně jeho adresy trvalého pobytu.

2. Krajský soud stěžovatelovu žalobu odmítl a Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost zamítl. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatelem zpochybňovaný postup není přezkoumatelný ve správním soudnictví, protože Nejvyšší správní soud nepůsobí při vyhlašování svých rozsudků jako správní orgán, ale jako orgán soudní moci.

3. Stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu za protiústavní, a proto proti nim podává ústavní stížnost.

Argumentace stěžovatele

4. Obecné soudy podle stěžovatele porušily jeho právo na ochranu soukromí a osobních údajů, na řádné soudní řízení a na to, aby byla státní moc vykonávána jen zákonnými způsoby a v zákonem stanovených případech a mezích. Tento závěr opírá o následující argumenty: * Nejvyšší správní soud se dopouští masivního, zbytečného a neoprávněného zveřejňování osobních údajů. Na elektronické úřední desce, která je dostupná na jeho internetových stránkách totiž uveřejňuje rozsudky obsahující nejen skutkové okolnosti případu, ale i jména, příjmení a bydliště fyzických osob, které podaly kasační stížnost. K tomuto postupu přitom došlo i v případě stěžovatele. Rozsudky s jeho osobními údaji navíc Nejvyšší správní soud zveřejňuje opakovaně, což intenzitu jeho zásahu ještě zvyšuje. * Vyvěšení rozsudku na internetu se souhlasem či na pokyn soudce je v rozporu s jeho zákonnou povinností mlčenlivosti, a to se všemi kárnými a trestněprávními důsledky. * Zákon neumožňuje, aby byl rozsudek vyhlášen vyvěšením na internetu namísto jeho vyhlášení v jednací síni po vyrozumění účastníků řízení a s možností se jej účastnit.

5. Stěžovatel navrhuje, aby soudkyně zpravodajka předložila věc plénu a to posoudilo, zda si vyhradí rozhodnutí ve věci [§ 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu]. Zodpovězení otázky, zda je vyvěšování rozsudků Nejvyššího správního soudu bez jakékoliv anonymizace protiústavní, se totiž týká většího počtu osob a nemělo by být kvůli své závažnosti posuzováno "pouze" tříčlenným senátem Ústavního soudu.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. To jediné, proti čemu stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí, je to, jakým způsobem Nejvyšší správní soud postupuje při vyhlašování svých rozsudků a jaké údaje při něm zveřejňuje. Tato argumentace však nijak nezohledňuje závěry napadených rozhodnutí a zcela míjí podstatu toho, proč soudy stěžovateli nevyhověly.

7. Napadená rozhodnutí se totiž neopírají o to, že by byl postup Nejvyššího správního soudu při vyhlašování rozsudků správný. Tato rozhodnutí se zakládají pouze na závěru, že stěžovatelem zpochybňovaný postup není přezkoumatelný ve správním soudnictví, protože Nejvyšší správní soud podle nich nepůsobí při vyhlašování svých rozsudků jako správní orgán, ale jako orgán soudní moci (viz zejména body 4 a 31 až 44 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a body 19 až 24 rozhodnutí krajského soudu).

8. Jediným způsobem, jak by mohl stěžovatel právní závěry napadených rozhodnutí v tomto řízení zpochybnit - a potenciálně dosáhnout vyslovení nezákonnosti postupu Nejvyššího správního soudu - je tedy předložit přesvědčivé důvody, podle nichž tento soud postupoval při vyhlašování rozsudku jako správní orgán.

9. Této otázce se však stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani jejích doplněních nijak nevěnuje. Veškeré jeho námitky směřují pouze proti tomu, jakým způsobem Nejvyšší správní soud postupuje při vyhlašování svých rozsudků a jaké údaje při něm zveřejňuje - nikoli proti závěrům napadených rozhodnutí.

10. Protože stěžovatel nepředložil v ústavní stížnosti ani jejích doplněních jediný argument, který by mohl závěry napadených relevantně zpochybnit, Ústavní soud jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

11. Ústavní soud dodává, že třetí senát Ústavního soudu neshledal důvod pro to, aby ústavní stížnost předložil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu, jak navrhl stěžovatel.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2024

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu