III. ÚS 3225/12

Odůvodnění

I. V ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 22. 8. 2012, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž podle obsahu návrhu je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje rovněž proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2010 č. j. 18 Co 44/2010-57 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2009 č. j. 29 C 111/2008-37. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími a řízeními, která jim předcházela, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.

Porušení základních práv a svobod spatřuje stěžovatelka zejména v postupu soudu prvního stupně, který zastavil řízení o rozvod jejího manželství s J. L., zahájené stěžovatelkou, nikoli řízení ve stejné věci zahájené jejím bývalým manželem, ačkoli měl v rámci dodržení výše uvedených práv stěžovatelky tento soud zvažovat, zda s ohledem ke všem okolnostem věci, zejména na předchozí "jednání účastníků řízení, jejich korektnost a smysl pro respektování práva a soudních rozhodnutí" by nebylo spravedlivé a v souladu "s principem rovnosti účastníků řízení", aby soud zastavil řízení zahájené J. L.

Stěžovatelka nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, pokud tento v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že se soudy při svém rozhodování, které z obou časově shodně zahájených řízení týchž účastníků o rozvod jejich manželství zastavit, řídily "všemi okolnostmi případu", a tvrdí, že pokud by tomu tak skutečně bylo, dospěly by k odlišnému závěru, a to, že zastavit bylo naopak nutné a spravedlivé řízení zahájené J. L.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se zjišťuje:

Stěžovatelka dne 13. 11. 2008 podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žalobu o rozvod manželství, které uzavřela s dříve žalovaným J. L. (dále jen "žalovaný") ve Švýcarsku. Toto řízení po změně rozhodnutí odvolacím soudem Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 9. 2009 č. j. 29 C 111/2008-37 zastavil, neboť zjistil, že žalovaný podal dne 13. 11. 2008 žalobu o rozvod manželství, která byla postoupena k dalšímu řízení témuž soudu. Důvodem zastavení řízení byla překážka litispendence, přičemž obě řízení týkající se stejné věci byla zahájena téhož dne, tj. 13. 11. 2008. Městský soud v Praze svým rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl jako neopodstatněné s poukazem na ustanovení § 82 odst. 1 a § 83 odst. 1 o. s. ř. a zdůraznil, že pokračování v řízení bránila překážka věci zahájené, takže bylo nezbytné jedno ze dvou současně probíhajících řízení ve stejné věci, zahájených ve stejný den, zastavit. Postup obou soudů a jejich rozhodnutí, kterým zastavily řízení ve věci vedené pod sp. zn. 29 C 111/2008, není podle názoru dovolacího soudu v rozporu se zákonem.

III. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s odůvodněním rozhodnutí dovolacího soudu i soudů nižších stupňů, přičemž obsah těchto námitek byl již dříve předmětem posouzení dovolacího soudu, který se s nimi v napadeném rozhodnutí zabýval a řádně vypořádal. Od Ústavního soudu stěžovatelka zjevně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší. V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatelka nic nenamítá proti závěru obecných soudů, že v důsledku překážky litispendence bylo nutné zastavit jedno ze dvou řízení zahájených ve stejné věci, neboť jde o neodstranitelnou překážku řízení, k níž soud musí vždy přihlédnout. Nerozporována zůstala stěžovatelkou také skutečnost, že obě řízení o stejné věci byla zahájena ve stejnou dobu. Jak již konstatoval dovolací soud v napadeném rozhodnutí, soud se za výše uvedených okolností řídí vlastním uvážením, které z obou totožných řízení zastaví. Toto uvážení soudu je v civilním soudním řízení omezeno pouze jeho předmětem a účelem (§§ 1, 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."). V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy, resp. dovolací soud ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, jestli právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a jestli interpretace použitého práva je i ústavně konformní; Ústavní soud zkoumá, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně jestli nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Žádné pochybení, které by mohlo založit protiústavnost napadených rozhodnutí ve smyslu výše vyložených předpokladů umožňujících ingerenci Ústavního soudu, však Ústavní soud v této věci nezjistil. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2012

Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu