Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Alenou Žežulkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, č. j. 6 Tdo 812/2021-530, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2021, č. j. 3 To 505/2020-501, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. 6. 2020, č. j. 4 T 99/2019-454, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že nyní napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud" či "nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem pohlavního zneužití a přečinem ohrožování výchovy dítěte a byl za toto jednání odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let a šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu ve výměře tří let. Obžalovaný byl rovněž zavázán k náhradě nemajetkové újmy poškozené nezletilé.
3. O odvolání stěžovatele a poškozené proti uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") tak, že jej v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným zločinem pohlavního zneužití, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Stěžovateli byla současně uložena povinnost uhradit v průběhu zkušební doby podle jeho sil újmu způsobenou trestným činem.
4. Nejvyšší soud o následném dovolání obviněného rozhodl způsobem dle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") tak, že je odmítl jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v § 265b tr. řádu. Přitom současně konstatoval, že námitky stěžovatele nejsou s to naplnit dovolací důvod, neboť se jedná o námitky skutkové, resp. procesní povahy. Z pozice dovolacího soudu totiž Nejvyšší soud nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s provedenými důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivý proces, což však v daném případě nenastalo.
5. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv, stručně řečeno, v tom, že soudy údajně nedostatečně zjistily skutkový stav věci a provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch, v rozporu se základní zásadou in dubio pro reo. Postupem soudů prý proto došlo k porušení zásady objektivní pravdy, principu presumpce neviny a k porušení práva na účinné vyšetřování. V souvislosti s tvrzeným porušením zásady in dubio pro reo stěžovatel tvrdí, že orgány činné v trestním řízení neprokázaly s jistotou nade vší pochybnost, zda jednání, za které byl odsouzen, skutečně spáchal, a zda se skutek vůbec v rámci dovolené stal. Namítá, že soudy neposoudily okolnosti, které mohly mít vliv na výpověď samotné poškozené, nevypořádaly se s rozpory ohledně přesného časového vymezení jednotlivých jednání; nadto z žádného provedeného důkazu nevyplývá jednání, které je mu kladeno za vinu. Stěžovatel namítá, že byl-li výslech poškozené, který byl proveden v přípravném řízení, shledán z důvodu pokládání návodných otázek za procesně nepoužitelný, neměl být brán v úvahu jako celek - dle stěžovatele není možné z takového důkazu vybrat jednotlivá "použitelná" tvrzení, jak učinil nalézací soud. Pochybení pak spatřuje také ve způsobu provedení výslechu poškozené přímo soudem prvního stupně. Absenci odůvodnění namítá stěžovatel i ve vztahu k objasnění motivu jeho údajného jednání, jako nezbytné složky subjektivní stránky trestného činu, která tak v jeho případě zcela chybí. Stěžovatel uzavírá, že výrok o jeho vině není založen ani na uceleném, spojitém a na sebe navazujícím řetězci nepřímých důkazů.
6. Porušení práva na účinné vyšetřování spatřuje stěžovatel v nezájmu orgánů činných v trestním řízení na zrekonstruování programu dovolené dle výpovědi stěžovatele a v odmítnutí provedení rekonstrukce údajného jednání na místě samém, která by prokázala jeho technickou nemožnost. Výhrady stěžovatele vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu spočívají rovněž v namítané absenci adekvátního odůvodnění jinak - dle stěžovatele - čistě formalistického rozhodnutí.
7. Stěžovatel se závěrem odvolává na svoji bezúhonnost a dobrou pověst, na své celoživotní profesní působení, které musel, s ohledem na pravomocné odsouzení, krátce před nárokem na starobní důchod ukončit a popisuje, jaký negativní dopad mělo pravomocné odsouzení i na jeho rodinné vztahy.
8. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Na tomto místě je také vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy, jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. V nyní posuzované věci lze souhrnně uvést, že stěžovatelovy námitky, které již uplatnil v předchozím řízení, směřují ke zpochybnění závěrů obecných soudů o jeho vině, avšak bez potřebné ústavněprávní relevance, respektující roli Ústavního soudu a jeho shora naznačené možnosti zasahovat do výsledku trestního řízení. V daném případě totiž provedené důkazy dovolovaly bez důvodných pochyb dospět k závěru o vině stěžovatele a v tomto ohledu není obecným soudům z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout.
12. Obecné soudy popsaly a interpretovaly jednání stěžovatele a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům o jeho vině. Výpověď poškozené přitom nebyla osamocená, ale byla podpořena i jinými důkazy (viz bod 24 rozsudku okresního soudu). Na základě provedeného dokazování neměl nalézací soud žádných pochybností o tom, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil tak, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině (ve znění napadeného rozsudku krajského soudu), přičemž těmto závěrům, které stvrdil i odvolací a později i dovolací soud, nelze z ústavněprávního hlediska ničeho podstatného vytknout. Ústavní soud totiž neshledal, že by skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a že by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, což teprve by bylo způsobilé založit možnost jeho kasačního zásahu.
13. Nadto i velmi podrobné vypořádání opakujících se námitek stěžovatele soudem odvolacím a soudem dovolacím (v bodech 13-15 rozsudku krajského soudu a v bodech 32-40 usnesení Nejvyššího soudu) považuje Ústavní soud za adekvátní. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích podrobně objasnily, jaká tvrzení (resp. spekulace) stěžovatele byla vyvrácena, popsaly důvody, pro které o věrohodnosti některých výpovědí v jeho prospěch pochybovaly, i proč by opakované provádění některých důkazů nemohlo mít na konečné rozhodnutí vliv.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že v daném případě neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež teprve by odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v posuzované věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu