Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. H., zastoupeného Mgr. Drahomírou Špičkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2012 č. j. 20 Cdo 2428/2011-76, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2010 č. j. 28 Co 668/2010-55, usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 28. června 2010 č. j. 15 Nc 4672/2009-34 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 2. června 2009 č. j. 15 Nc 4672/2009-6, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 22. 8. 2012, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 14. 1. 2012, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně pak právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") ze dne 2. června 2009 č. j. 15 Nc 4672/2009-6 byla podle vykonatelného platebního výměru ze dne 12. 5. 2008 č. 2140800174 Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Krajské pobočky pro Středočeský kraj, Územního pracoviště Beroun (dále jen "VZP") a rozhodnutí VZP ze dne 24. 6. 2008 č. j. 94/3/2008-RKSP-ART nařízena exekuce na stěžovatelův majetek k vydobytí pohledávky oprávněné VZP ve výši 48 800 Kč. Napadeným usnesením okresního soudu ze dne 28. června 2010 č. j. 15 Nc 4672/2009-34 byl zamítnut stěžovatelův návrh na zastavení předmětné exekuce. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel odvoláním, avšak Krajský soud v Praze je svým usnesením ze dne 22. prosince 2010 č. j. 28 Co 668/2010-55 jako věcně správné podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") potvrdil. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. května 2012 č. j. 20 Cdo 2428/2011-76 odmítl s tím, že není přípustné, a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 238a o. s. ř.
Ústavní soud předtím, než přistoupil k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, načež dospěl k závěru, že tomu tak není. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (ve znění účinném do 31. 12. 2012) lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (ve znění účinném do 31. 12. 2012), byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V řízení o zastavení exekuce podal stěžovatel proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, které však bylo výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, a to z důvodů závisejících na jeho uvážení. Toto usnesení Nejvyššího soudu tedy představuje rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, pročež povinností stěžovatele bylo podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Z kopie "Potvrzení o přijetí podle § 50f odst. 3 o. s. ř. při úkonu soudu", kterou si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Berouně, plyne, že stěžovatelova právní zástupkyně JUDr. Jana Brodinová převzala předmětné usnesení Nejvyššího soudu dne 22. 6. 2012. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak uplynula dne 21. 8. 2012, a jestliže tato byla podána k poštovní přepravě dne 22. 8. 2012, jak plyne z otisku na příslušné poštovní obálce, stalo se tak po zákonem stanovené lhůtě. Nelze přehlédnout, že ústavní stížnost směřuje taktéž proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce. To sice stěžovatel napadl odvoláním, z hlediska obsahového však šlo o návrh na zastavení exekuce (pozn.: sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že "proti jmenovanému usnesení podal návrh na zastavení exekuce"). Z uvedeného lze vyvodit, že stěžovatel na samotném nařízení exekuce nic závadného neshledal a že ve vztahu k tomuto rozhodnutí ani neuplatnil řádný opravný prostředek, tj. odvolání. Nevyčerpal tedy procesní prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a proto je nutno ústavní stížnost v této její části označit za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2013
Vlasta Formánková v. r. soudkyně Ústavního soudu