Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti I. P., zastoupené JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. června 2015 č. j. 21 Cdo 128/2015-836 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. srpna 2013 č. j. 9 Co 1173/2012-778 za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a za účasti Okresního soudu v Děčíně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2015, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhá se jejich zrušení s poukazem na údajné porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka po rekapitulaci průběhu a výsledku dosavadního řízení namítá, že jí ve věci rozhodující soudy údajně upřely "právo na projednání a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a tím i právo na soudní a jinou právní ochranu", přičemž soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly ustanovení § 150 odst. 4 občanského zákoníku, ustanovení § 175l o. s. ř. a § 44 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání.
Z připojených rozhodnutí se zjišťuje, že Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 3. 6. 2012 č. j. 35D 1431/1999-730 vypořádal společné jmění manželů ke dni 7. 12. 1994 podle ustanovení § 150 odst. 4 občanského zákoníku.
Po odvolání účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil, neboť okresní soud se v řízení a následném rozhodování neřídil závazným právním názorem krajského soudu a opětovně a navíc zcela neurčitě rozhodoval o majetku patřícím do společného jmění tak, že nemovitosti přikázal v celém rozsahu každému z manželů. Výrok v rozhodnutí prvoinstančního soudu je tak zcela neurčitý a odůvodnění je nepřezkoumatelné. Za zásadní pochybení označil krajský soud skutečnost, že okresní soud neměl o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví vydávat žádné rozhodnutí, ale měl podle zákonné domněnky (§ 150 odst. 4 občanského zákoníku) zařadit do dědictví po zůstaviteli pouze jeho spoluvlastnický podíl. Po zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí se bude v řízení o věci pokračovat.
Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocná rozhodnutí, která toliko uzavírají určitou část řízení nebo která řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, pokud se mohou, za určitých podmínek, přímo nepříznivě projevit v základních právech účastníků řízení. Přijetím rozhodnutí, napadených ústavní stížností, však žádný přímý, tedy bezprostřední zásah do základních práv účastníků dosud nepravomocně skončeného řízení nehrozí a není tedy zasaženo ani právo stěžovatelky na využití prostředků procesní obrany.
V případě, že po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých ústavně zaručených práv stěžovatelka přesto bude trvat na svém názoru, že v pravomocně skončeném řízení byla její základní práva porušena, nic jí nebrání v tom, aby takové konečné rozhodnutí ve věci samé napadla ústavní stížností. Protože Ústavní soud v projednávané ústavní stížnosti neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků tak, že ji odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2015
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj