Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ing. arch. M. S., bez právního zastoupení, proti rozhodnutím správních soudů, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Návrhem (doručeným elektronicky dne 25. 10. 2013), označeným jako "ústavní stížnost a žádost o ustanovení právního zástupce", doplněným dne 25. 12. 2013, brojil stěžovatel proti rozhodnutím správních soudů. Dále navrhl, aby mu byl Ústavním soudem ustanoven advokát a byly mu uhrazeny náklady na zastupování a přidělení zástupce.
2. Zmíněné podání nesplňovalo náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spočívající mj. v povinném zastoupení advokátem. Navrhovatel byl proto vyzván k odstranění vad návrhu ve lhůtě 60 dnů s poučením, že pokud ve stanovené lhůtě vady neodstraní, bude jeho návrh odmítnut. Na tuto výzvu, která byla navrhovateli doručena dne 6. 11. 2013, reagoval přípisem ze dne 24. 12. 2013, v němž uvedl, že mu Česká advokátní komora opakovaně odmítla advokáta ustanovit. Vyjadřuje nesouhlas s tím, že Ústavní soud ustanovení advokáta nezajišťuje a nesouhlas s právní úpravou, která právní zastoupení vyžaduje.
3. Ve stejné situaci (neodstranil vady ve lhůtě) se stěžovatel ocitl opakovaně. V usnesení sp. zn. III. ÚS 3401/13 a II. ÚS 133/13 na to Ústavní soud reagoval odmítnutím ústavní stížnosti pro neodstranění vad ve lhůtě s odůvodněním, že polemika stěžovatele na téma pravomoci Ústavního soudu "přidělovat" stěžovatelům advokáty je irelevantní. Pro úplnost tehdy soudce zpravodaj dodal, že Ústavní soud nikomu právní zastoupení nezajišťuje. Ustálenou judikaturou nepřipustil přiměřené použití § 30 o. s. ř. (ustanovení advokáta soudem), když neshledal podmínky pro takový postup podle § 63 zákona o Ústavním soudu. Právní řád totiž připouští určení advokáta i pro řízení před Ústavním soudem rozhodnutím České advokátní komory [§ 18 odst. 2, § 45 odst. 2 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů], čímž je vytvořen procesní nástroj k zajištění kvalifikovaného právního zastoupení, a tedy i přístupu k Ústavnímu soudu. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 2092/13 (týkajícího se též stěžovatele) zase Ústavní soud uvedl, že podle kogentního ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V zájmu zachování rovného přístupu ke všem účastníkům řízení, obracejícím se na Ústavní soud, nelze poskytováním dalších soudcovských lhůt neúměrně prodlužovat lhůtu zákonnou.
4. Vzhledem k tomu, že stěžovatel vady svého návrhu ve stanovené lhůtě neodstranil, Ústavní soud daný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2014
Jan Filip v. r. soudce Ústavního soudu