III. ÚS 3266/25

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal rovněž zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 To 72/2025-285 ze dne 4. srpna 2025 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. Nt 408/2024-263 ze dne 22. května 2025 a navrhoval, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost všech napadených rozhodnutí. Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 3266/25 ze dne 10. listopadu 2025 odmítl jako nepřípustnou (pro překážku litispendence) a opožděnou ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřovala proti uvedeným usnesením vrchního soudu a městského soudu a odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí ministryně spravedlnosti do vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu. Další řízení vedené Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 3266/25 se tak týkalo již jen rozhodnutí ministryně spravedlnosti. O dřívější ústavní stížnosti stěžovatele proti uvedeným soudním rozhodnutím, která vytvořila překážku litispendence v nyní posuzované věci, rozhodl Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 3054/25 ze dne 12. listopadu 2025.

3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozhodnutím ministryně spravedlnosti bylo podle § 97 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních povoleno vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu, a to pro trestný čin zneužití pravomoci nebo úředního postavení podle čl. 364 odst. 2 trestního zákoníku Ukrajiny. Toto rozhodnutí bylo vydáno v návaznosti na výše uvedená usnesení městského soudu a vrchního soudu, jimiž bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele na Ukrajinu.

4. Stěžovatel namítá, že splňuje podmínky zakládající nepřípustnost vydání podle § 91 odst. 1 písm. c) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, přičemž obecné soudy tyto podmínky v jeho případě vyhodnotily nesprávně a ministryně spravedlnosti následně toto nesprávné posouzení aprobovala. Obecné soudy ani ministryně spravedlnosti podle něj při posuzování splnění podmínek pro jeho vydání nevzaly dostatečně v úvahu, že je na území České republiky již ve velké míře ukotven a na Ukrajině naopak již nemá téměř žádné vazby. V této souvislosti poukazuje na to, že má v České republice povolen trvalý pobyt, žije zde s manželkou a dvěma syny, je dostatečně kvalifikován ve svém oboru činnosti a s manželkou zde pořídili nemovitost s využitím hypotečního úvěru, který splácí. Tvrdí, že trestná činnost, pro kterou by měl být vydán, není velmi závažná, z čehož dovozuje nepřiměřenost zásahu do základních práv, k němuž by došlo v důsledku vydání na Ukrajinu. Má za to, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily bezpečnostní záruky poskytnuté Ukrajinou, a to zejména s ohledem na probíhající válku s Ruskem, v jejímž důsledku nelze zajistit jeho stoprocentní bezpečí. Uvádí pochybení, kterých se měly dopustit ukrajinské orgány při zahájení trestního řízení.

5. Ústavní stížnost je v rozsahu, v němž směřuje proti usnesení ministryně spravedlnosti, přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.

6. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před trestními soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud je oprávněn kasačně zasáhnout pouze v těch případech, kdy dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Všechny výše uvedené námitky stěžovatel uplatnil již ve své dřívější ústavní stížnosti směřované proti usnesením městského soudu a vrchního soudu, jimiž bylo rozhodnuto o přípustnosti jeho vydání na Ukrajinu. Ústavní soud tuto dřívější ústavní stížnost usnesením sp. zn. II. ÚS 3054/25 odmítl jako zjevně neopodstatněnou, přičemž konstatoval, že obecné soudy přesvědčivě odůvodnily závěr o splnění podmínek pro vydání stěžovatele na Ukrajinu a důsledně se vypořádaly s jeho námitkami.

8. V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel nenabízí žádné doplnění své argumentace. Ústavní soud tak nemá žádný důvod k tomu, aby stěžovatelovy námitky posuzoval odlišně, to znamená, že je stále hodnotí jako neopodstatněné a beze zbytku odkazuje na odůvodnění zmíněného usnesení sp. zn. II. ÚS 3054/25.

9. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 26. listopadu 2025

Jan Svatoň v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 6. listopadu 2025 domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí. S ústavní stížností spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 15. října 2025 se stěžovatel domáhá zrušení týchž usnesení Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Řízení o této ústavní stížnosti je vedeno pod sp. zn. II. ÚS 3054/25 a dosud nebylo skončeno.

3. Podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti usnesením vrchního a městského soudu, jde tedy o návrh nepřípustný.

4. Podle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. srpna 2013 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.) je třeba lhůtu k podání ústavní stížnosti proti soudním rozhodnutím , jimiž se rozhoduje o přípustnosti vydání, posuzovat samostatně, neboť rozhodnutí ministra spravedlnosti není rozhodnutím o opravném prostředku proti nim. Bez ohledu na překážku litispendence tak platí, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž směřuje proti usnesením vrchního a městského soudu, návrhem rovněž opožděným, neboť usnesení vrchního soudu bylo stěžovateli doručeno 18. srpna 2025 a ústavní stížnost byla podána až 6. listopadu 2025.

5. Napadeným rozhodnutím ministryně spravedlnosti povolila vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu.

6. Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Pojem "vykonatelnost" obsažený v citovaném ustanovení přitom je třeba vnímat v širším smyslu jako sistaci napadených rozhodnutí, která z formálního hlediska zůstanou i nadále pravomocná, ex tunc se však pozastavují ty jejich účinky, které pozastavit lze (usnesení sp. zn. III. ÚS 752/19 ze dne 28. listopadu 2019, bod 8). Za rozhodnutí, jehož vykonatelnost může být odložena, Ústavní soud považuje i rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání k trestnímu stíhání (usnesení sp. zn. I. ÚS 515/16 ze dne 7. března 2016).

7. V posuzované věci jsou zákonné podmínky pro odklad vykonatelnosti rozhodnutí ministryně splněny. Výkon tohoto rozhodnutí je potenciálně způsobilý závažného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele; navíc v případě realizace vydání stěžovatele k trestnímu stíhání by případný následný vyhovující nález Ústavního soudu ve stěžovatelově věci nevyvolal z hlediska faktické situace stěžovatele již žádné účinky. Rozhodnutím o odkladu vykonatelnosti ve věcech vydání obecně může být dotčen důležitý veřejný zájem na regulaci pobytu cizinců na území České republiky a zájem na ochraně veřejného pořádku. V konkrétní věci prodloužení pobytu stěžovatele [v České republice pobýval delší dobu, má být vydán k trestnímu stíhání (nebyl odsouzen), obecné soudy jej podle obsahu podání nevzaly do předběžné vazby] způsobené vlivem odkladu vykonatelnosti nepředstavuje významné ohrožení a důležitý veřejný zájem zde nepřeváží (srov. podobně k odkladu vykonatelnosti v azylových věcech usnesení sp. zn. III. ÚS 3752/19 ze dne 28. listopadu 2019). Odložení vykonatelnosti rozhodnutí zde ani nezpůsobí nepoměrně větší újmu žádným třetím osobám.

8. Ústavní soud tak ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřovala proti usnesením vrchního a městského soudu, odmítl postupem podle § 43 odst. 1 písm. e), potažmo b) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a opožděný; pro bezpředmětnost pak již nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí. Návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí ministryně spravedlnosti Ústavní soud vyhověl, aniž by tím jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti. Po dobu odložení vykonatelnosti tak nelze stěžovatele vydat.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. listopadu 2025

Jan Svatoň v. r. předseda senátu