III. ÚS 3288/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a spisu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, 2. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), sp. zn. KRPP-10451/TČ-2024-030572, vyplývá, že napadeným usnesením policejní orgán odložil trestní věc vedenou pro podezření ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit stěžovatelův otec (dále jen "podezřelý"). Prověřováním vyšlo najevo, že k uvedenému skutku nedošlo a ze strany nezletilého (zhruba devítiletého) šlo pravděpodobně o nedorozumění a jeho matkou špatně interpretované informace o ošetřování opruzenin. Původní podezření vzniklo z podání vysvětlení stěžovatelovou matkou a babičkou, kterým se měl stěžovatel při různých příležitostech svěřit o tom, že mu podezřelý dělá různé nepříjemné věci (sahání na prsa, "žužlání" ucha, "sahání do zadku, chození v bytě nahatý"). Policejní orgán opatřil stěžovatelovo vyjádření, v záznamu je uvedeno stručné zopakování podobných informací, které uvedly stěžovatelova matka a babička. Zároveň z něj vyplývá, že se stěžovatel svěřil svému spolužákovi, který mu poradil, aby to řekl své matce. Poté byl stěžovatel obsáhle vyslechnut jako svědek (šlo o úkon neodkladný a neopakovatelný). Během výslechu (za pomoci demonstrativních figur) uvedl, že mu otec prstem opakovaně (asi třikrát) zajel na okraj řitního otvoru a prstem zahýbal. Dále ho měl hladit po hrudníku a "cucat" ušní lalůčky. Stěžovatel popřel, že by měl opruzeniny, které by se musely mazat. Nahý po bytě jeho otec nechodil. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že stěžovatel má otce rád, chce se s ním stýkat, ale nesmí mu dělat "ty věci". U stěžovatele nebyl zaznamenán sklon ke konfabulaci a je schopen si zapamatovat a reprodukovat své zážitky. Podezřelý uvedené jednání odmítl. V daném období pouze mazal stěžovateli třísla a okolí řitního otvoru krémem proti opruzeninám, na což si stěžovatel nikdy nestěžoval. Znalecký posudek z oblasti sexuologie vyloučil u podezřelého sexuální deviaci. Šetřením v místě bydliště byly zjištěny problémy stěžovatelovy matky související s nadměrnou konzumací alkoholu, v důsledku čehož dochází k vyhroceným situacím i mezi stěžovatelem a matkou. Ze shromážděných důkazů nelze podle policejního orgánu dovodit, že by došlo k trestnému jednání.

3. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel (prostřednictvím zmocněnkyně, která ho následně zastupovala po celou dobu řízení) stížnost, kterou Okresní státní zastupitelství Plzeň-město (dále jen "okresní státní zastupitelství") zamítlo napadeným usnesením. Ve věci byl opatřen dostatečný důkazní materiál. Závěr o spáchání trestného jednání nevyplynul ani ze samotné výpovědi stěžovatele. Má podezřelého dále rád, chce s ním trávit čas a nemá z něj strach. Nebyl zjištěn žádný konkrétní motiv a u stěžovatele se neprojevily žádné příznaky sekundárního traumatu. Stěžovatel nepopisuje žádné pronikání do řitního otvoru, nýbrž spíše ukazuje pohyb rukou mezi koncem páteře a začátkem hýždí. Podezřelý nikdy nechtěl, aby se ho stěžovatel dotýkal. Problematické prostředí u matky (včetně přiznaného zatajování informací a lhaní) činí podpůrné výpovědi matky a babičky značně nevěrohodné.

4. Stěžovatel následně podal podnět k výkonu dohledu, který Krajské státní zastupitelství v Plzni (dále jen "krajské státní zastupitelství") odložilo napadeným vyrozuměním jako nedůvodný. Podle krajského státního zastupitelství stojí v dané věci proti sobě výpovědi podezřelého a stěžovatele. U podezřelého nebyly (s výjimkou čtyř přestupků) zjištěny žádné negativní skutečnosti. Naproti tomu výpověď stěžovatele není konzistentní ohledně jednotlivých aktivit. Sám připustil, že občas lže, a to i v poměrně zásadních věcech. Ze znaleckého posudku plyne vyšší ovlivnitelnost stěžovatele a nízké sebevědomí. Odhlédnout nelze od objektivně nesprávného závěru znalkyně, že u matky má stěžovatel láskyplné a bezpečné prostředí. Z šetření (včetně výpovědi babičky) vyplývá, že matka často užívá alkohol a je posléze agresivní (i na rodinu) a stěžovatel na ni křičí a vymezuje se vůči ní. Následně byl dokonce u soudu podán návrh na nařízení stěžovatelovy ústavní výchovy, avšak toto řízení bylo zastaveno, neboť stěžovatel byl svěřen do péče podezřelému.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel (prostřednictvím zmocněnkyně) poukazuje na to, že se orgány činné v trestním řízení nevypořádaly s obsahem znaleckého posudku, který jednoznačně potvrdil jeho věrohodnost, schopnost řádně reprodukovat děj a absenci sklonů ke zkreslování skutečností. Místo toho orgány nekriticky převzaly závěr znalce zkoumajícího otce, že tento netrpí sexuální deviací, což je pro předmět daného vyšetřování nerozhodné. Za projev neúplného vyšetřování považuje také skutečnost, že policejní orgán účelově nevyslechl stěžovatelova spolužáka, kterému se se zneužíváním spontánně svěřil. Napadená rozhodnutí se absurdně opírají primárně o údajné osobní problémy stěžovatelovy matky a babičky a vytrhávají z kontextu stěžovatelova vyjádření, že má otce rád. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že stát selhal ve svém pozitivním závazku provést účinné vyšetřování vyplývajícího z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele

6. Ústavní soud postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení.

7. Krajské státní zastupitelství uvedlo, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání. Toto rozhodnutí je založeno na vyhodnocení důkazů, které v souhrnu vyzněly ve prospěch podezřelého.

8. Okresní státní zastupitelství se k ústavní stížnost nevyjádřilo.

9. Policejní orgán ve svém vyjádření pouze zrekapituloval průběh řízení.

10. Vyjádření ostatních účastníků zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel v ní uvedl, že ani zaslaná vyjádření se nevypořádala s klíčovými námitkami o stěžovatelově věrohodnosti a opakovaném konzistentním svěření se několika na sobě nezávislým osobám. Proto trvá na závěru, že mu v dané trestní věci nebyla poskytnuta dostatečná ochrana.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

13. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává různých aspektů práva na účinné vyšetřování. To musí podle judikatury Ústavního soudu splňovat kumulativně následující požadavky: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejnosti a umožňující aktivní participaci poškozeného. Požadavek provést účinné vyšetřování má charakter procesní povinnosti tzv. náležité péče; negarantuje tedy žádný konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu orgánů veřejné moci (srov. např. nález ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1886/21 nebo nález ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2012/18). Avšak právě konečného hodnocení důkazů a právní kvalifikace jednání podezřelého se stěžovatel dovolává.

14. Jde-li o samotný proces vyšetřování, jakožto postup při obstarávání důkazů ke zjištění skutkového stavu, lze stěžovateli přisvědčit, že policejní orgán důkaz svědeckou výpovědí spolužáka, kterému se měl stěžovatel svěřit, neprovedl a v usnesení o odložení věci samostatně tento postup neodůvodnil. Odůvodnění neprovedení tohoto důkazu lze nalézt až ve sdělení krajského státního zastupitelství, podle něhož u svědectví spolužáka je nutno vzít v úvahu to, že se jedná o zprostředkované sdělení, které může být zkresleno časovým odstupem. Proti tomuto odůvodnění nemá Ústavní soud žádné výhrady.

15. Z obsahu spisu policejního orgánu a ústavní stížností vyplývá, že by se mohlo jednat o důkaz nepřímý, potvrzující stěžovatelem uvedený popis událostí a tím i jeho věrohodnost. Stěžovatel se k chování podezřelého vyjadřoval minimálně třikrát přímo (dvakrát před policejním orgánem a jednou při znaleckém zkoumání) a několikrát nepřímo (přinejmenším před matkou a babičkou). Byly tedy provedeny opakovaně důkazy jeho přímou výpovědí a důkazy výpovědí dvou svědků, kterým se stěžovatel svěřil. Napadená rozhodnutí logicky a přesvědčivě poukazují na rozpory v jeho přímých vyjádřeních, přičemž nejde o rozpory nepodstatné. Provedení důkazu dalším zprostředkovaným sdělením by závěry založené na rozporech v přímých sděleních stěžovatele nemohlo změnit či vyvrátit.

16. Ústavní soud považuje ve shodě s napadenými rozhodnutími za klíčové, že ze stěžovatelových vyjádření (ani z jiných důkazů) nevyplývá sexuální či jinak patologická povaha jednání podezřelého (např. snaha ponížit nebo způsobit bolest apod.). Dokonce i kdyby Ústavní soud odhlédl od nevyvrácené obhajoby podezřelého, že v dané době mazal stěžovatelovy intimní partie mastí proti opruzeninám, nenese žádný z jednotlivých popisů daného jednání zřejmé znaky trestněprávně relevantního jednání, zejména sexuálního. Stěžovateli lze přisvědčit, že absence sexuální deviace není sama o sobě rozhodná, v této věci je však toto zjištění doplněno a provázáno s dalšími důkazy, které důvodnost podezření vyvracejí. I kdyby orgány činné v trestním řízení vzaly stěžovatelova (nejasná) vyjádření jako věrohodný důkaz, nepopisuje v nich žádné okolnosti, které pohlavní zneužití zpravidla doprovází (ani jeden z "účastníků" nebyl nahý, na podezřelém nebyly patrné žádné známky vzrušení, jednání nezahrnovalo zapojení genitálií ani jednoho z účastníků, po stěžovateli podezřelý nic nepožadoval, nežádal po něm "utajení" daného jednání apod.), ač na ně byl stěžovatel výslovně dotazován. Naopak několik původních podezřelých tvrzení (např. častá nahota podezřelého v přítomnosti stěžovatele) byla posléze vyloučena samotným stěžovatelem. Jako osamocené zůstává stěžovatelovo tvrzení, že se mu dané jednání nelíbilo a považoval je za "divné". To není samo o sobě způsobilé dát jednání podezřelého trestněprávní rozměr.

17. Podstatné pro danou věc je, že z přímých důkazů (opakované vyjádření stěžovatele) nebylo možné dovodit, že došlo ke spáchání jakéhokoliv trestného činu. Zkoumat, nakolik šlo v dané věci o nepochopení kontextu popsané situace nebo o nepochopení komunikace mezi jednotlivými členy rodiny, přesahuje účel činnosti orgánů činných v trestním řízení, a tím spíše i Ústavního soudu. Nelze-li důvodné podezření ze spáchání trestného činu dovodit ani z přímých svědectví stěžovatele, nelze logicky očekávat, že by naplnění všech znaků jakéhokoliv trestného činu bylo objasněno dalším zprostředkovaným svědectvím stěžovatelova spolužáka. Nevypořádání se s provedením důkazu jeho výpovědí ze strany policejního orgánu nemůže být za této situace důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

18. Ostatní stěžovatelovy námitky představují polemiku s hodnocení provedených důkazů. K těm nejdůležitějším se už Ústavní soud vyjádřil výše. Napadená rozhodnutí řádně osvětlují, proč v dané věci nebyla dána existence důvodného podezření ze spáchání trestného činu podezřelým. Namítá-li stěžovatel, že jeho výpovědi jsou konzistentní, nemůže takovému hodnocení Ústavní soud přisvědčit. Skutečnost, že u stěžovatele nebyly zjištěny známky lhaní (ve smyslu křivé výpovědi), nikterak nevylučuje nekonzistentnost jeho vyjádření. Odkázat lze na podrobné odůvodnění vyrozumění krajského státního zastupitelství. Skutečnost, že se napadená rozhodnutí poměrně obsáhle věnují rovněž výchovnému prostředí u stěžovatelovy matky (resp. babičky), nechápe Ústavní soud jako snahu o jejich očernění, nýbrž jako co nejdůkladnější hodnocení všech důkazů.

19. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2026

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu