Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti PREFA MAJETKOVÁ a. s., sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2016 č. j. 30 Cdo 345/2016-324, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2015 č. j. 14 Co 287/2015-183 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. června 2015 č. j. 26 C 27/2015-45, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem [adresa] Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být dle jejího tvrzení porušeno zejména její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 26 C 27/2015, který si Ústavní soud vyžádal pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, vyplývá, že žalobou podanou u obvodního soudu se stěžovatelka domáhala po České republice náhrady škody ve výši 1 158 720 000 Kč. Žaloba dle obvodního soudu neobsahovala všechny stanovené náležitosti a tak stěžovatelku soud usnesením ze dne 20. 5. 2015 č. j. 26 C 27/2015-36 vyzval, aby o uvedené náležitosti žalobu doplnila. Stěžovatelka reagovala podáním, které dle obvodního soudu neobsahovalo potřebné doplnění náležitostí. Žaloba tak nemohla být dle obvodního soudu projednána, a ten jí proto napadeným usnesením odmítl.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že usnesení obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se přitom s jeho závěrem o nedostatcích podané žaloby. Vylíčení rozhodných skutečností bylo dle něj natolik kusé, že nebylo možné dovodit, jaké jednání má být předmětem řízení. Předně nebyl dostatečně individualizován skutek, vyjmenovány konkrétní skutečnosti, z nichž je odvozován žalobní návrh, a z čeho vyplývá výše požadované částky.
4. Proti oběma usnesením podala stěžovatelka dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl tak, že zastavil dovolací řízení proti usnesení obvodního soudu z důvodu chybějící funkční příslušnosti a dále odmítl dovolání v části směřující proti usnesení městského soudu, neboť neshledal, že by bylo rozporné s judikaturou, které se stěžovatelka dovolávala.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka vytýká ve velmi obsáhlém podání (217 stran textu) obecným soudům celou řadu porušení jejích ústavních práv, k němuž již několik let dochází dle jejího mínění v celé české justici, včetně Ústavního soudu, kterému již vícekrát své námitky formou ústavních stížností adresovala. Z tohoto důvodu nepovažuje Ústavní soud za nutné opakovat všechny jednotlivé argumenty, které se většinou míjejí s předmětem řízení o ústavní stížnosti a pouze v mizivé části směřují k otázce, kterou je Ústavní soud příslušný posoudit. Je proto třeba konstatovat, že stěžovatelka namítá porušení práva na přístup k soudu a soudní ochranu, k němuž mělo dojít ústavně nekonformní interpretací občanského soudního řádu, zejména jeho ustanovení § 43 odst. 2 a § 79 odst. 1. Požadavky obvodního soudu, aby svá tvrzení blíže konkretizovala, považuje stěžovatelka za protiprávní.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Podstata ústavní stížnosti spočívá v opakovaném nesouhlasu stěžovatelky s postupem obecných soudů při vyřizování jejích žalob (směřujících převážně proti státu), které soudy označují za neúplné a nesrozumitelné, a tudíž neprojednatelné. Ústavní soud však opakovaně v minulosti označil popsané hodnocení stylu stěžovatelčiných podání ze strany obecných soudů za ústavně přípustné (srov. např. usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 1996/16 nebo ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 3909/14 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), čehož si je sama stěžovatelka dle ústavní stížnosti vědoma. Po seznámení se se spisem obvodního soudu musí i v dané věci Ústavní soud setrvat na výše uvedeném hodnocení. Stěžovatelčina podání jsou ustáleně hodnocena jako nesrozumitelná, nesourodá a kusá, na což je stěžovatelka opakovaně upozorňována, včetně legitimních negativních procesních a v konečném důsledku i hmotněprávních důsledků pro ochranu jejích práv (srov. např. bod 8 usnesení sp. zn. III. ÚS 3909/14). Je samozřejmě právem stěžovatelky, aby k prokázání zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod použila argumentaci, kterou považuje za případnou, pokud však nesplní požadavky, které na obsah tvrzení v ústavní stížnosti klade zákon o Ústavním soudu zejména v § 34 a § 72 odst. 1 písm. a), musí nést nutně následky, které jsou s takovým - nota bene opakovaným - pochybením spojeny. Stejný závěr pak platí z hlediska toho, jak Ústavní soud hodnotí postup obecných soudů v projednávané věci, kde žádný zásah do ústavně zaručených kautel na řádně vedené soudní řízení neshledal, když stěžovatelka opakovaně setrvává na své argumentaci a procesní taktice, jakkoli byla opakovaně upozorněna na důsledky, ke kterým to nutně při rozhodování o její žalobě, popř. opravných prostředcích a ústavní stížnosti povede.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu