Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného JUDr. Vítem Svobodou, advokátem, sídlem [adresa] Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2025 č. j. 11 Tdo 929/2025-604, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2025 č. j. 67 To 163/2025-527 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. dubna 2025 č. j. 37 T 21/2025-473, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným pod bodem I. přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, a dále pod bodem II. zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za uvedené činy mu byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání pěti let a bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku obvodního soudu.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení městského soudu.
5. Stěžovatel byl odsouzen za to, že stručně shrnuto, poté, co byl řidičem autobusu MHD upozorněn na zákaz cestování s koloběžkou ve vozidle, se pokusil autobus poškodit. Následně, když jej při tom řidič přistihl, vyzval ho, aby přestal a odstrčil ho, řidiče napadl a způsobil mu zlomeninu žeber (bod I. rozsudku). Dále stěžovatel napadl po ústním konfliktu spolujezdce, který hájil před vulgárními nadávkami řidičku vozidla, a způsobil mu několik zlomenin a dalších poranění. Vzhledem k intenzitě úderů na hlavu a přední stranu krku hrozilo i způsobení život ohrožujících zranění (bod II. rozsudku).
Stěžovatelova argumentace
6. Stěžovatel namítá vadné hodnocení důkazů. Pokud jde o prvé souzené jednání, dostupné videozáznamy z autobusu nepotvrzují, že by se skutkový děj odehrál tak, jak je stěžovateli kladeno k tíži. Je z nich zřejmé, že řidič autobusu mu nejen zakazoval koloběžku, ale také mu neumožnil otevřít pro výstup ty dveře, které chtěl, a dále, že řidič do stěžovatele strčil vší silou (ačkoliv v řízení vypovídal, že stěžovatele pouze odstrčil rukou). Žádné údery stěžovatele proti žebrům poškozeného, ani ránu do pravého boku, která měla poškozeného odstrčit na sloup veřejného osvětlení, naopak kamery nezachycují. Stěžovatel má za to, že zlomeninu si poškozený řidič způsobil tím, že poté, co stěžovatele napadl, od něj začal utíkat, a přitom narazil do sloupu veřejného osvětlení. Náraz do sloupu je na kamerách zaznamenán. Ani znalecké zkoumání zranění poškozeného nevyloučilo takový způsob jeho vzniku. Poškozený také tvrdil, že po ráně pěstí se musel zpět do autobusu doplazit, ačkoliv kamery dokládají, že šel po nohou.
7. V případě druhého skutku svůj útok na poškozeného nepopírá, nicméně zdůrazňuje, že řidička na něj troubila, nepřiměřeně se k němu autem přibližovala a poškozený k němu po vystoupení z auta natahoval ruce. Z toho byl rozrušený a měl dojem, že na něj poškozený útočí. Vzhledem k přítmí si nemohl být jistý, zda poškozený nemá zbraň. Má proto za to, že jednal v nutné obraně. V této souvislosti připomíná, že obranu proti přímo hrozícímu nebo trvajícímu útoku nelze považovat za nepřiměřenou jenom proto, že napadený se útoku nevyhnul útěkem, i když byl útěk možný, a že obránce může použít i podstatně důraznější prostředek než útočník a způsobit citelně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku. Obrana může být i aktivní, a o tom, kdo je obráncem a kdo útočníkem, rozhoduje zásadně iniciativa na počátku střetnutí (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024 sp. zn. 4 Tdo 845/2014).
8. Ve vztahu k oběma souzeným jednáním stěžovatel připomíná princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Navzdory tomu v podané ústavní stížnosti je zpochybňováno hodnocení důkazů obecnými soudy a Ústavní soud stavěn do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.
11. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) bod 23]. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, zejména pak takové, se kterou se již soudy rozhodující v řízení vypořádaly, samo o sobě neznačí nějaké porušení základních práv.
12. V projednávané věci soudy vyšly z konkrétních důkazů. Pokud jde o prvý skutek, podrobně rozebraly obsah dostupných videozáběrů a jeho význam (bod 64 a násl. rozsudku obvodního soudu). Vysvětlily, že otázka, z jakého důvodu se neotevřely dveře, kterými chtěl stěžovatel vystoupit, není pro hodnocení věci podstatná (bod 82), že záznam na kameře nesvědčí o tom, že by řidič stěžovatele strkal vší silou, když stěžovatel v reakci na strčení jen zavrávoral a neupadl (bod 72), a byly si vědomy, že poškozený nepřesně vypověděl, že se musel z místa odplazit, ač dle záznamů odkráčel (bod 85). Sama skutečnost, že úder stěžovatele, který měl poškozenému přivodit zlomeniny žeber, záběr kamer nepokryl, nic nemění na tom, že tyto kamerové záběry mu bezpochyby přitěžují. Pokud ve spojení s důkazy dalšími, jako byla výpověď poškozeného, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (ve kterém byla například popsána nutnost velké intenzity útoku ke způsobení daných zranění) či posudek z oboru psychiatrie a klinické psychologie (ve kterém znalec mimo jiné u stěžovatele konstatoval anomální osobnost s rysy nezdrženlivosti a agresivity) soudy dospěly k závěru o stěžovatelově vině, Ústavní soud neshledává důvod, proč by jejich závěry nemohly obstát.
13. Co se týče druhého skutku, stěžovatel dovozuje existenci okolností svědčících o nutné obraně ze své verze skutkových okolností, zejména pak subjektivních tvrzení o tom, jak vnímal jednání řidičky a poškozeného, kterým však soudy neuvěřily. Soudy dospěly (a to opět s řádným odůvodněním) k závěru, že stěžovatel nebyl vystaven žádnému útoku, a to nejen reálnému, ale neocitl se ani v situaci, kdy by se mohl mylně domnívat, že útok probíhá (bod 101 rozsudku, body 36 až 45 usnesení Nejvyššího soudu).
14. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely zásadu volného hodnocení důkazů. Soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečným způsobem tak vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. července 2026
Jan Svatoň v. r. předseda senátu