III. ÚS 339/97

Odůvodnění

Navrhovatelka podala dne 11. 9. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 12. 9. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 692/96-51, ze dne 28. 5. 1997, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze, čj. 13 Co 59/96-45, ze dne 29. 2. 1996 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 9 C 142/93, ze dne 12. 1. 1996. Podle názoru navrhovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její základní právo zakotvené v čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pro řízení před Ústavním soudem vyžaduje zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, splnění stanovených náležitostí. Jednou z těchto náležitostí je i povinné zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle § 30 odst. 1 cit. zákona. Navrhovatelka však podala ústavní stížnost sama bez právního zastoupení. Ústavní soud proto přípisem ze dne 17. 9. 1997, který byl doručen dne 14. 10. 1997, vyzval navrhovatelku k odstranění vad podání, spočívajících v nedostatku právního

III. ÚS 339/97 zastoupení. Současně Ústavní soud stanovil lhůtu k odstranění vad, a to v délce 15 dnů. Navrhovatelka dopisem podaným dne 21. 10. 1997, doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 10. 1997, požádala o prodloužení lhůty k odstranění vad s tím, že požádala Českou advokátní komoru o pomoc při zajištění právního zastoupení. K uvedené žádosti Ústavní soud prodloužil lhůtu k odstranění vad, a to o 30 dnů ode doručení oznámení o prodloužení lhůty. Ve stanovené lhůtě (3. 12. 1997) však navrhovatelka zaslala Ústavnímu soudu pouze opis sdělení České advokátní komory ze dne 24. 10. 1997 o tom, že jí byl určen konkrétní advokát spolu s podmínkami tohoto určení. Určení samo nespecifikovalo, pro jakou věc je právní zástupce přidělen. Ústavní soud, vycházeje z ustanovení zák. č. 182/1993 Sb., nepovažoval uvedený přípis za základ právního zastoupení ve smyslu cit. zákona a přípisem ze dne 18. 12. 1997 vyzval navrhovatelku k předložení plné moci pro svého právního zástupce v rozsahu ust. § 31 cit. zákona s tím, že jí znovu stanovil lhůtu ke splnění této povinnosti v délce 5 dnů s upozorněním, že pro případ neodstranění vad podání její návrh odmítne. Navrhovatelka však poznámkou uvedenou na rubu doručenky sdělila ústavnímu soudu, že vady podání odstranila zasláním "listiny o zastoupení", kterou mínila výše citovaný přípis advokátní komory. K předmětné věci je nutno uvést, že § 30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. obsahuje institut povinného zastoupení advokátem bez ohledu na postavení a kvalifikaci účastníka řízení. Tedy i v případě, že navrhovatelka má právnické vzdělání, musí být pro řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem. Tento závěr jednoznačně vyplývá z ust. § 30 odst. 1 cit. zákona a je dále potvrzen a odůvodněn i ve stanovisku Ústavního soudu, čj. Pl. ÚS-st.-1/96, v němž se uvádí, že smyslem a účelem ust. § 30 odst. 1 cit. zákona je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení. Dále je třeba k věci uvést, že právní zastoupení pro řízení před Ústavním soudem vzniká na základě plné moci, v níž musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem (§ 31 odst. 2 cit. zákona). Nelze proto připustit, že by právní zastoupení vzniklo jen na základě oznámení České advokátní komory o určení advokáta, který převezme právní zastoupení. Česká advokátní 2

111. ÚS 339/97 komora uvedeným oznámení pouze plnila svou pravomoc přiznanou zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, pro případy, kdy účastník nemůže sám vlastním výběrem si zajistit právní pomoc. I v těchto případech však konkrétní právní zastoupení vzniká na základě dohody o plné moci, úkon České advokátní komory znamená pouze zásah do smluvní volnosti příslušného advokáta, který tak nemůže odmítnout převzetí právního zastoupení. Ze soudního spisu, sp. zn. 9 C 142/93, Obvodního soudu pro Prahu 1 navíc vyplynulo, že dovolání navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze, č j. 13 Co 59/96-45, ze dne 29. 2. 1996, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR, č.j. 2 Cdon 692/96-5 1, ze dne 28. 5. 1997, z toho důvodu, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tornu však dovolání nelze ve smyslu § 72 odst. 2 a § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ve smyslu citovaného ustanovení zák. č. 182/1993 Sb. je tímto posledním prostředkem odvolání do rozhodnutí soudu I. stupně. Lhůta pro podání ústavní stížnosti pak podle § 72 odst. 2 cit. zákona počíná běžet dnem, kdy rozhodnutí o odvolání nabylo právní moci. Ze spisového materiálu vyplynulo, že usnesení Městského soudu v Praze, č j. 13 Co 59/96-45, ze dne 29. 2. 1996, nabylo právní moci dne 27. 3. 1996 a tímto dnem počala běžet 60 denní lhůta pro podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost však byla podána dne 11. 9. 1997, tedy po lhůtě stanovené v § 72 cit. zákona. Vzhledem k výše uvedenému je proto nutno konstatovat, že navrhovatelka přes dostatečný časový prostor a poučení o tom, že musí předložit plnou moc pro právní zastoupení, neodstranila vadu podání, která brání zahájení řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, protože navrhovatelka neodstranila vady návrhu ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud však musel návrh odmítnout i podle. § 43 odst. 1 písm. b) cit. zákona, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. února 1998 JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR