Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu CLMT a. s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Jiřím Taišlem, advokátem, AK se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 2014 č. j. Nco 93/2014-187, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Návrhem doručeným dne 27. 10. 2014 se obchodní společnost CLMT a. s., se sídlem v [adresa] (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zaplacení částky 1 000 000 Kč s přísl., o námitce podjatosti soudkyně. Občanskoprávní spor, v němž stěžovatelka vystupuje jako žalovaná, je veden u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 11/2012. V průběhu sporu vznesla žalovaná námitku podjatosti soudkyně JUDr. Simony Bradáčové. O této námitce rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností, tak, že soudkyně JUDr. Bradáčová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím porušil základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Další obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadeného blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že v projednávaném případě tomu tak není.
Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. V daném případě bylo napadeno negativní rozhodnutí o námitce podjatosti soudkyně za situace, kdy doposud nebylo ve stěžovatelčině civilní věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 11/2012, meritorně rozhodnuto. Vydáním napadeného usnesení tak řízení v této věci nekončilo, a tudíž k nápravě zásahu do základního práva na spravedlivý proces z hlediska práva na nestranný soud dle čl. 36 odst. 1 Listiny nebyl zásadně příslušný Ústavní soud. Stěžovatelce jsou nadále k dispozici prostředky občanského soudního řádu a teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatelka nadále domnívala, že jí tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se jí otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. V dané procesní situaci tak nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, která má, resp. bude mít k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. jeho usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 305/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2015 Jan Musil v. r. soudce zpravodaj