Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CREDIT CARDS INVEST a. s., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem v Praze 1, Týn 1049/3, proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. 6. 2011 č. j. 7 C 79/2011-44 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 8. 2011 č. j. 22 Co 335/2011-57, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů, vydaných v řízení o vyloučení věci z exekuce, v němž vystupovala na straně žalované. Podle stěžovatelky těmito usneseními došlo k porušení práv ve smyslu čl. 89, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením okresní soud zastavil řízení o vyloučení movitých věcí z exekuce podle § 96 OSŘ, neboť žalobkyně vzala žalobu zpět s odůvodněním, že po podání žaloby byly movité věci, které byly předmětem žaloby, soudním exekutorem vyškrtnuty ze soupisu. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že uložil stěžovatelce nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 10.000,- Kč. K odvolání stěžovatelky, směřující pouze proti nákladovému výroku, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že pokud došlo k zastavení řízení proto, že žalobce vzal účinně žalobu zpět, nemá zásadně žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 1 písm. c) OSŘ. Za podmínek stanovených v odstavci 2 uvedeného ustanovení lze však žalovanému uložit povinnost nahradit žalobci náklady zastaveného řízení v případě, že byla pro jeho chování vzata zpět žaloba, která byla podána důvodně. Podle závěru odvolacího soudu taková situace nastala v uvedeném případě, neboť žalobkyně vzala excindační žalobu zpět poté, co soudní exekutor vyloučil sporem dotčené movité věci z exekuce. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, když stěžovatelku podle § 146 odst. 2 OSŘ zavázal nahradit žalobkyni náklady řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů o náhradě nákladů řízení a předkládá svůj vlastní názor na to, jak měly obecné soudy rozhodnout při stanovení náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka především uvádí, že nikdy nevyslovila souhlas s jednáním soudního exekutora a dovolává se aplikace ustanovení § 150 OSŘ na svůj případ. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů, kdy stěžovatelka uvádí totožné argumenty, které již uplatnila v odvolacím řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, jestliže by došlo rozhodnutím obecného soudu k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, III. ÚS 255/05). O takovou situaci se ve zkoumaném případě nejedná.
Rozhodování o nákladech řízení je výhradně doménou obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn podrobovat přezkumu každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To se však v dané věci nestalo.
Po přezkoumání ústavnosti stěžovatelkou napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že výroky obecných soudů o náhradě nákladů řízení jsou dostatečně a přesvědčivě odůvodněny. V detailech stačí odkázat zejména na odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud neshledal, že by v této věci došlo k jakémukoli porušení obecného, natožpak ústavně zaručeného základního práva. Navíc předmětná výše náhrady nákladů řízení se pohybuje na hranici tzv. bagatelních částek, které zpravidla pro svůj význam (výši) nejsou schopny dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že uvedené principy, týkající se přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení a tzv. bagatelních částek, vyplývají z jeho konstantní judikatury (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1325/11, I. ÚS 2752/11, II. ÚS 2187/11, III. ÚS 2546/11, všechna dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz), na kterou stěžovatelku odkazuje.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu