Ústavní soud rozhodl dne 11. prosince 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. D., zastoupen Mgr. Petrou Křenkovou, advokátkou se sídlem [adresa] ičova alej 210, [PSČ obec] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. srpna 2014 č. j. 33 Cdo 591/2014-229, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti napadá stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2014 č. j. 33 Cdo 591/2014-229 pro údajné porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení základního práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel ve dvou skutečnostech:
* dovolací soud prý odmítl stěžovatelovo dovolání s nesprávným argumentem, že neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; stěžovatel tvrdí, že jeho dovolání všechny zákonné náležitosti obsahovalo; * dovolací soud prý pochybil v tom, že své rozhodnutí náležitě neodůvodnil; zejména výrok o povinnosti žalobce hradit žalované náklady dovolacího řízení není nijak odůvodněn.
V postupu dovolacího soudu spatřuje stěžovatel "prvky libovůle a nahodilosti" a z nich vyplývající porušení jeho základních práv. II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Před Okresním soudem ve Zlíně probíhal pod sp. zn. 44 C 87/2012 spor o zaplacení částky 1.072.000,- Kč s příslušenstvím, v němž stěžovatel vystupoval jako žalobce a paní Z. P. jako žalovaná.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 20. února 2013 č. j. 44 C 87/2012-130, žalobu o zaplacení 1.136.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 30. 10. 2013 č. j. 59 Co 331/2013-182 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé co do částky 128 000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení a ve zbývající části ho změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 1 072 000,- Kč s příslušným úrokem z prodlení a o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že je žalobci nepřiznal (§ 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř.). Nepřiznání nákladů řízení úspěšnému žalobci odůvodnil odvolací soud poukazem na existenci důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř.
Žalobce podal dovolání, jímž napadl výhradně výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud ČR usnesením, napadeným ústavní stížností, dovolání obou účastníků odmítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 15 634,- Kč.
Dovolací soud konstatoval, že argumentace žalobce obsažená v dovolání významově neodpovídá žádnému ze čtyř kritérií uvedených v § 237 o. s. ř., přičemž dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), takže je Nejvyšší soud byl nucen odmítnout podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. O nákladech řízení rozhodl dovolací soud tak, jak bylo výše uvedeno za použití § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Žádné takové pochybení dovolacího soudu však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud nemůže přitakat stěžovatelově námitce, že jeho dovolání obsahovalo všechny náležitosti požadované zákonem [§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném ode dne 1. ledna 2013 (dále jen "o. s. ř. 2013")]. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v tehdy platném znění, v dovolání musí být, mimo jiné, uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné (s výjimkami dle § 238 o. s. ř.), pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak. Protože žádný z těchto údajů v dovolání stěžovatele nebyl obsažen, nemohlo být v dovolacím řízení dále pokračováno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že přípustnost dovolání odůvodnil ustanovením § 237 o. s. ř. (bez uvedení jeho označení) s tím, že podle jeho názoru jím podaný mimořádný opravný prostředek obsahoval všechny náležitosti vyžadované § 237 o. s. ř. Toto své tvrzení však stěžovatel Ústavnímu soudu nijak nedoložil, takže není zřejmé, z jakých dokladů by měl Ústavní soud při přezkoumávání správnosti výhrad stěžovatele k odmítavému usnesení dovolacího soudu vycházet. Připojené "vyjádření žalobce k dovolání žalované" takovým důkazem rozhodně není. Jak již uvedl Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 3890/13 ze dne 28. 1. 2014 nebo v usnesení sp. zn. III. ÚS 706/14 ze dne 24. 4. 2014, stručné odůvodnění dovolacímu soudu umožňuje ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř. Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu lze seznat, že tento soud vyhodnotil obsah dovolání stěžovatele tak, že v něm chybí jedna z jeho náležitostí, stanovených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud dovolání stěžovatele přezkoumal a závěru, že v něm není uvedena Nejvyšším soudem uvedená náležitost, tedy údaj o tom, v čem spatřuje stěžovatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemá co vytknout. Ačkoli by podle názoru Ústavního soudu i přes možnost danou Nejvyššímu soudu ustanovením § 243f odst. 3 o. s. ř. mohlo napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu být v otázce nákladů dovolacího řízení odůvodněno podrobněji, tato hypotetická výtka Ústavního soudu ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu není důvodem k případné kasaci tohoto rozhodnutí. Zrušení tohoto rozhodnutí by vzhledem k výše uvedeným skutečnostem bylo pouze formalistickým prodlužováním řízení, které by stěžovateli ve výsledku nemohlo nic podstatného přinést. Ústavní soud v projednávané věci nezjistil v rozhodnutí dovolacího soudu žádné zásadní pochybení, mající charakter porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu