Plný text
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelů T. H. a M. Š. o návrhu ze dne 18. září 1997, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu 19. září 1997, se stěžovatelé domáhali přezkoumání postupu Policie České republiky. Uvedli, že dne 22. července 1997 v obci P. bez zákonného důvodu a oprávnění policisté prvnímu stěžovateli hrozili zadržením řidičského průkazu, druhého stěžovatele nutili pod pohrůžkou omezení osobní svobody k prokázání totožnosti a bránili prvnímu navrhovateli využít práva na právní pomoc při projednávání podezření z přestupku. Nabyli přesvědčení, že tím bylo porušeno ústavně zaručené právo prvního stěžovatele na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, porušena ústavně zaručená práva obou stěžovatelů podle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhli, aby Ústavní soud vyslovil uvedené porušení práv a Policii České republiky, zakázal pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatelů způsobem výše uvedeným. Dále uvedli, že si na postup policistů stěžovali, jejich stížnost však nebyla vyřízena k jejich spokojenosti. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§ 72 odst. l písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.]. Z obsahu stížnosti a listin, předložených Ústavnímu soudu zástupcem navrhovatelů, bylo zjištěno, že oznámení přestupku, kterého se měl dle sdělení Policie České republiky, ze dne 22. července 1997 dopustit stěžovatel T. H., bylo odloženo, o čemž byl jmenovaný vyrozuměn dne 21. srpna 1997 Policií České republiky, byla adresována stížnost, týkající se postupu policistů dne 22. července 1997 při silniční kontrole prvního stěžovatele za účasti M. Š. O výsledku jejího prošetření bylo stěžovateli vedoucím oddělení stížností a kontroly Policie České republiky, zasláno dne 2. září 1997 vyrozumění. S ohledem na výše uvedené a na tvrzení stěžovatelů, že se cítí postupem Policie ČR, tedy jednáním dne 22. července 1997, dotčeni na svých právech, zaručených jim čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. l a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, byla stížnost, v souladu s § 43 odst. l písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Ve stížnosti namítaný rozpor v postupu orgánu státu s čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, jakož i s čl. 2 odst. 3, a s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není dán. Tato ustanovení totiž neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Domáhat se jich proto lze pouze v návaznosti na další konkrétní základní práva a svobody, zakotvená v Ústavě, v Listině základních práv a svobod nebo v mezinárodních smlouvách ve smyslu čl. 10 Ústavy, jestliže k jejich porušení došlo. (Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 12/94.) Konečně ani rozpor s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod v označeném postupu orgánu státu shledán nebyl, jestliže si, jak vyplývá z obsahu samotného návrhu, první stěžovatel právní pomoc zmocněním druhého stěžovatele zajistil, přičemž v tom mu nepochybně bráněno nebylo. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, rozhodl tak, jak ve výroku obsaženo [§ 43 odst. l písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.]. V Brně 26. listopadu 1997