ÚS 349/99
Ústavní soud rozhodl dne 30. 3. 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů K., J. a J. K., a J. V., všech zastoupených JUDr. L. Ř., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 1999, sp. zn. 17 Co 6/99, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 9. října 1998, sp. zn. 3 C 141/98, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 1999 (17 Co 6/99-303), jímž byl potvrzen (ve výrocích I, III, IV, V) rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 9. října 1998 (3 C 141/98-277), kterým bylo rozhodnuto o přechodu nemovitostí, v rozsudku označených a popsaných, do vlastnictví žalobců (v řízení před obecnými soudy), a tvrdí, že těmito rozhodnutími orgánů veřejné moci byl porušen čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aniž by však, mimo polemiku s právními závěry obecných soudů, své tvrzení blíže odůvodnil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve vyložil ve své judikatuře, za jakých okolností je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, a proto postačí stěžovatele na tuto ustálenou judikaturu Ústavního soudu v celém rozsahu odkázat a jen stručně připomenout, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), stojící mimo soustavu obecných soudů, je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem její hlavy páté, a svým postupem tak porušují zásady spravedlivého procesu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 150/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., č. 49, Praha 1995).
Respektují-li obecné soudy ve své rozhodovací činnosti jak podmínky dané procesními předpisy (v posuzované věci podmínky občanského soudního řádu), tak kautely plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů nebo jiných orgánů veřejné moci přezkoumávat.
V posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod a pouze v té skutečnosti, že žalobci byli v řízení před obecnými soudy neúspěšní, nelze spatřovat porušení jejich ústavně zaručeného základní práva na spravedlivý proces. Ústavní soud neshledal, že by postup obecných soudů byl v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť tyto soudy postupovaly v souladu s platnými zákony a svá rozhodnutí také náležitým způsobem zdůvodnily, když se současně zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádaly i se stěžovateli vznesenými námitkami. V této souvislosti nelze nadto přehlédnout, že obecné soudy byly při svém rozhodování vázány nálezem Ústavního soudu ze dne 30. června 1998 (I. ÚS 346/96), jímž bylo rozhodnuto o stížnosti žalobců (v původním řízení před obecnými soudy) o shodném předmětu řízení. Ústavní stížnost stěžovatelů je proto ústavní stížností zjevně neopodstatněnou, když zjevná její neopodstatněnost plyne jak z povahy uplatněných důvodů, v nichž jde o pouhou právní polemiku s právními závěry obecných soudů, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 30. března 2000