Odůvodnění
Navrhovatel se svou stížností, podanou ve lhůtě stanovené § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., domáhal přezkoumání postupu řízení u Městského soudu v Praze a jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Ca 402/95, ze dne 29. října 1996. Uvedl, že soud rozsudkem, jímž potvrdil rozhodnutí O.ú. P., pozemkového úřadu, ze dne 18. 7. 1995, č. j. PÚ-R-567/92/1-313/95/BE, zasáhl do jeho práva vlastnit majetek, jak mu zaručuje čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Pro nesprávné právní posouzení předmětu řízení a nesprávné hodnocení důkazů nezhodnotil soud objektivně, zda v konkrétním případě byla kupní smlouva H.M., uplatňující nároky s odvoláním na zákon č. 229/1991 Sb., uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Opětovně poukázal na podrobné odůvodnění odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodoval, a navrhl, aby Ústavní soud jeho výše označený rozsudek zrušil. Ústavní stížnost jsou oprávněny podat fyzické nebo právnické osoby, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byly účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jejich základní právo nebo svoboda, zaručené ústavními zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti,
III. ÚS 352/96-18 která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb.), proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit " hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. (Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl.) Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Městský soud v Praze se při provádění důkazů a jejich hodnocení nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a tím ani do rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, když v provedeném řízení shledal restituční nárok H.M., uplatněný podle zák. č. 229/91 Sb., za důvodný. Pro výše uvedené byl návrh podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut. Vzhledem k odmítnutí návrhu Ústavní soud již nevyzýval zástupce stěžovatele k odstranění vad předložené plné moci, která neměla náležitosti v souladu s § 31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 11. března 1997
JUDr. Pavel Holländer soudce zpravodaj