Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. V., advokáta, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. října 2025 č. j. 7 C 107/2024-446, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníka řízení, a spolku Asociace pro poskytování právní ochrany, z. s., sídlem [adresa] Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá výše uvedené usnesení, kterým byl zamítnut jeho návrh na prodloužení lhůty k doplnění odvolání a na prodloužení lhůty k předložení vyplněného prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech.
2. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 citovaného zákona nepřípustná.
3. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona).
4. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se procesně projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud poskytoval ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena).
5. Ústavní stížnost je tedy prostředkem ultima ratio, tj. takovým, který (až na výjimky) nastupuje po vyčerpání všech (efektivních) procesních prostředků určených k ochraně práv [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. V souladu se zásadou subsidiarity může ústavní stížnost zpravidla směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, ale je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.
6. Stěžovatel brojí proti procesnímu rozhodnutí, a to za situace, kdy řízení v dané věci dále probíhá a stěžovatel v něm má k dispozici procesní prostředky, jimiž může bránit svá práva. Bude-li i po jejich vyčerpání nadále pociťovat újmu na svých základních právech či svobodách, může podat novou ústavní stížnost. Nyní podaná ústavní stížnost je tzv. předčasná, resp. směřuje proti procesnímu postupu (rozhodnutí), který (které) nemůže být předmětem samostatného ústavního přezkumu.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2025
Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj