Ústavní soud
rozhodl dne 11. 11. 1999 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L., spol. s r. o., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca 85/98, týkající se vyměření daně, takto:
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 30 Ca 85/98, se zrušuje.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné a doručené rozhodnutí obecného soudu (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 1999 - 30 Ca 85/98-18) a tvrdila, že tímto rozhodnutím obecný soud porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 38 Listiny základních práv a svobod); podle tvrzení stěžovatelky stalo se tím, že obecný soud v její daňové věci žalobu na přezkum správního rozhodnutí zamítl - stručně shrnuto - bez jednání (§ 250f o. s. ř.), a to v rozporu se zákonem stanovenými podmínkami. Navrhla proto, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) svým nálezem zrušil.
Předseda senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona), se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) ke stěžovatelčině ústavní stížnosti vyjádřil tak, že její tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv odmítl, odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že v posuzované věci stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a že rozhodnutí samo je v souladu jak se zákonem, tak s ústavním pořádkem republiky; navrhl proto, aby Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost zamítl.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ze spisu obecného soudu (30 Ca 85/98) Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti (Finanční ředitelství v Hradci Králové) se k výzvě obecného soudu k žalobě vyjádřil samostatným podáním (č. l. 8, 9) a navrhl, aby žaloba stěžovatelky (v řízení před obecným soudem žalobkyně) byla zamítnuta; poté obecný soud v jednání dne 27. dubna 1999 (č. l. 16) bez účasti účastníků řízení žalobu zamítl. Ze spisu není patrno, že by obecný soud vyjádření vedlejšího účastníka řízení dal stěžovatelce na vědomí nebo že by k rozhodnutí o žalobě bez jednání účastníci řízení dali svůj souhlas nebo že by takový procesní postup sami navrhli, případně, že by se, ač řádně předvoláni, k jednání nedostavili.
Za tohoto stavu věci nelze stěžovatelce upřít důvodnost její výtky, že obecný soud nepostupoval v souladu se zákonem, neboť k rozhodnutí o žalobě bez jednání rozsudkem (§ 250f o. s. ř.) musí být splněny zvláštní podmínky, mezi něž spadá shodný návrh účastníků řízení nebo jejich souhlas s takovým postupem, vychází-li iniciativa k němu ze strany soudu [§ 250f odst. 1 písm. b), odst. 2 o. s. ř.].
Jestliže je řízení před obecným soudem ve věci stěžovatelky zatíženo tak výraznou procesní vadou plynoucí z opomenutí procesního předpisu, nezbývá než v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu dovodit, že takové procesní pochybení obecného soudu je vážným porušením stanoveného postupu jako podstatného znaku ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, a proto Ústavní soud - odmítnuv tvrzení stěžovatelky, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 38 Listiny základních práv a svobod - shledal, že posuzovaný procesní postup obecného soudu není v souladu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když současně připomíná již dříve podaný výklad, dle něhož za ústavně souladné soudní řízení lze pokládat jen takové, v němž obecný soud zcela a plně respektuje platné zásady procesního práva, v dané věci zásady občanského soudního řízení (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 80/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., č. 62, Praha 1997).
Ústavní soud proto, aniž by se ve svých úvahách jakkoli zabýval meritorní stránkou stěžovatelčiny věci, ústavní stížností napadené rozhodnutí z důvodů procesních vad zrušil (§ 82 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 11. listopadu 1999