Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o návrhu stěžovatele JUDr. I. L., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 1, se sídlem [adresa] zastoupeného Mgr. Bc. K. L., advokátkou, se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2015 sp. zn. 20 Co 216/2015, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadá výše uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze s tvrzením, že je zcela věcně nesprávné a zásadním způsobem zasahující do jeho ústavně zaručených práv a svobod, zakotvených zejména v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatel usnesením ze dne 23. 2. 2015 č. j. 099 EX 1742/07-360 rozhodl tak, že vymožené plnění získané zpeněžením nemovitých věcí povinného V. K., bytem [adresa] exekuce ve výši 341 160 Kč, tj. v částce 1 792 174 Kč vydává insolvenčnímu správci povinného JUDr. F. P., se sídlem Klášterská 126/II, Jindřichův Hradec, ve prospěch majetkové podstaty insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS 21821/2014. Toto rozhodnutí zdůvodnil tím, že v rámci exekuce postihující majetek povinného vymohl dražbou nemovitých věcí celkem 2 133 334 Kč. Vzhledem k tomu, že po pravomocném udělení příklepu na nemovité věci (ke dni 20. 3. 2014) bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek povinného (dne 11. 8. 2014), nemohl pokračovat v exekuci rozvrhem a v souladu s ustanovením § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o vydání vymoženého plnění po odpočtu nákladů exekuce. Proti tomuto usnesení podal odvolání insolvenční správce, jemuž bylo vyhověno. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015 sp. zn. 20 Co 216/2015, bylo změněno usnesení stěžovatele tak, že insolvenčnímu správci se ve prospěch majetkové podstaty v insolvenčním řízení vydává vymožené plnění v celkové výši 2 133 334 Kč. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl účastníkem řízení před Krajským soudem v Praze, neboť bylo rozhodováno o nákladech exekuce, tedy o jeho právech a povinnostech.
4. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval návrhem z hlediska základních požadavků zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že splněny nejsou. 5. V nyní rozhodované věci je nutno vyjít z toho, že stěžovatel jako soudní exekutor, který vydal rozhodnutí, jehož změnu odvolacím soudem napadá, se nachází v postavení "veřejného činitele" ve smyslu závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, a nikoliv účastníka řízení. Ve skutečnosti nešlo o určení jeho nákladů exekuce, nýbrž o to, jak má být naloženo s vymoženým plněním ve vztahu k zahájenému insolvenčnímu řízení. Vystupuje-li tedy soudní exekutor v postavení nositele a vykonavatele pravomoci z titulu veřejného práva, pak z podstaty věci nemůže být nositelem základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99). Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel není legitimován k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud dodává, že jeho judikatura je v této věci konstantní, a že stěžovatelova polemika s právním závěrem Nejvyššího soudu obsaženém v usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3128/2014 nemůže být podkladem pro kasaci napadených rozhodnutí.
6. Vzhledem k tomu, že stěžovatel není oprávněn k podání ústavní stížnosti, byl jeho návrh, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2016
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj