Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost5× citováno

Spisová značka

III. ÚS 3721/14

Téma · generováno AINevyčerpání odvolání proti stavebnímu povolení

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 26. 2. 2015Zpravodaj: Kůrka VladimírTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2015:3.US.3721.14.1
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FO STĚŽOVATEL - FODotčený orgán: SOUD - NSS SOUD - MS PrahaNapadený akt: rozhodnutí souduPodání: 26. 11. 2014Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správySenát: Jana Musila (předseda), Vladimíra Kůrky

Shrnutí · generováno AI

Stěžovatelé napadli stavební povolení, ačkoli proti němu předtím nepodali odvolání; tvrdili, že se o něm dozvěděli až po uplynutí lhůty. Správní soudy žalobu odmítly jako nepřípustnou a Ústavní soud jejich postup neshledal protiústavním. Ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Právo na soudní přezkum správního rozhodnutí podle čl. 36 odst. 2 Listiny se realizuje za podmínek stanovených zákonem podle čl. 36 odst. 4 Listiny. Nevyčerpání odvolání jako objektivní podmínky přípustnosti žaloby podle § 68 písm. a) s. ř. s. odůvodňuje její odmítnutí, bez ohledu na důvody, proč odvolání podáno nebylo. Soud proto nemusí nepřípustnou žalobu věcně projednat.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • I když čl. 36 odst. 2 Listiny zaručuje tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím veřejné správy, právo na přezkoumání tohoto rozhodnutí soudem (s výjimkami stanovenými zákonem), jde o ustanovení obecné, jehož podmínky a podrobnosti stanoví dle čl. 36 odst. 4 Listiny zákon;
    Zobrazit v textu
  • Ani Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nepříslušelo hodnotit důvody, pro které stěžovatelé podmínku přípustnosti žaloby nesplnili, je-li dána objektivně, a již vůbec mu pak nelze vytýkat, nezabýval-li se - nad tento rozhodný procesní rámec nepřípustné žaloby - věcí meritorně, z pohledu tvrzeného porušení subjektivních práv stěžovatelů.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (1) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. J. a Ing. Z. J., zastoupených Dr. Iur. Lucií Gertner LL.M., advokátkou se sídlem v [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2014 č. j. 1 As 98/2014-39 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2014 č. j. 11 A 91/2014-16, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť míní, že jimi bylo dotčeno jejich právo dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 6. 2014 č. j. 11 A 91/2014-16 odmítl jako nepřípustnou podle § 68 písm. a) a § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 5 ze dne 19. 3. 2012 č. j. OSU.Koš.p.1560/1-69263/2011-Pak-R o vydání stavebního povolení na stavbu "Bytové domy Na Pomezí - I. etapa". Proti napadenému rozhodnutí správního orgánu bylo totiž možno podat odvolání, což stěžovatelé neučinili, a tím nevyčerpali ve správním řízení řádné opravné prostředky, jež měli k dispozici; k tomu, že se stěžovatelé o existenci správního rozhodnutí dozvěděli "až v dubnu 2014" přitom podle soudu nelze přihlížet. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 9. 2014 č. j. 1 As 98/2014-39 kasační stížnost stěžovatelů zamítl a krajskému soudu v rozhodném závěru přisvědčil. K němu dodal, že pakliže stěžovatelé nebyli - dle jejich tvrzení - o vedeném stavebním řízení informováni a stavební povolení jim nebylo doručeno, ač tomu tak podle nich být mělo, jde o situaci tzv. opomenutých účastníků, s níž "výslovně počítá" ustanovení § 84 odst. 1 správního řádu; zde upravená lhůta jednoho roku k podání odvolání pro opomenutého účastníka je ve správním řízení "výrazem principu právní jistoty", neboť správní rozhodnutí jako akt veřejné moci "nemůže být napadáno do nekonečna, a to ani tehdy, kdy je vadné"; opak by znamenal "ztrátu důvěryhodnosti těchto rozhodnutí jako celku a nejistotu v právním postavení účastníků i třetích osob" (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 11/2008, či sp. zn. 8 As 111/2012). Okolnost, že se stěžovatelé o vydaném správním rozhodnutí dozvěděli až 16. 4. 2014, tedy po uplynutí uvedené lhůty dle § 84 odst. 1 správního řádu, je tak bez významu; podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků před podáním správní žaloby [§ 68 písm. a) s. ř. s.] vychází z objektivního stavu, pročež důvod, pro který k jejich vyčerpání nedošlo, je irelevantní. Otázkou, zda stěžovatelé skutečně byli materiálně účastníky řízení, se Nejvyšší správní soud nezabýval, a to jak s ohledem na právě řečené, tak i proto, že tato otázka může být předmětem posouzení v řízení o případné žalobě podané k ochraně veřejného zájmu "privilegovanými" žalobci (§ 66 odst. 2, 3 s. ř. s.).

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že se oba soudy nezabývaly jejich situací jako záměrně opomenutých účastníků stavebního řízení, ani tím, jaký dopad do jejich práv bude mít tvrdost prekluze práva podat odvolání proti nezákonnému správnímu rozhodnutí. "Nemohou se smířit" s tím, že ač mají Listinou zaručené právo na soudní přezkum nezákonného rozhodnutí orgánu veřejné správy, z důvodu respektování principu právní jistoty (avšak na jejich úkor) k tomu nedošlo. Oproti názoru Nejvyššího správního soudu, který zdůvodnil zamítnutí kasační stížnosti (a odmítnutí žaloby) odkazem na § 84 odst. 1 správního řádu, stěžovatelé namítají, že soud nevzal v úvahu, že se o správním rozhodnutí "dozvěděli pouze náhodně" po uplynutí lhůty k podání odvolání, přičemž tento "bezprávní stav" sami nezavinili a ani ho nemohli nijak ovlivnit. Nejvyšší správní soud podle nich posoudil problematiku "zúženým pohledem" dle zásady vigilantibus leges sunt scriptae, ačkoliv úpravou § 84 odst. 1 správního řádu neměl zákonodárce zjevně na mysli, aby jeho aplikací docházelo k legalizaci vadných správních rozhodnutí a potlačování individuálních práv účastníků řízení. Jsou názoru, že vydáním stavebního povolení utrpěli značnou a nenapravitelnou újmu, a to přesto, že před "škodlivými vlivy" z průjezdné automobilové dopravy měli být "chráněni" rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu, vydaným na ochranu poškozených nemovitostí stěžovatelů; nerespektování povinností z vykonatelného rozhodnutí soudu je tak zásadním důvodem, pro který se domáhají svého účastenství v tomto stavebním řízení.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

V nyní posuzované věci je zřejmé, že ústavní stížnost představuje především pokračující polemiku se závěry správních soudů ohledně nepřípustnosti správní žaloby pro nevyčerpání opravných prostředků, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelé - nepřípadně - předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Oba soudy (zejména pak Nejvyšší správní soud) logicky a srozumitelně stěžovatelům objasnily důvody, pro které musela být jejich žaloba odmítnuta, a jejich adekvátnímu odůvodnění, založeném na závěru, že stěžovatelé nesplnili jednu z podmínek přípustnosti správní žaloby, jestliže před jejím podáním nepodali proti napadenému správnímu rozhodnutí odvolání, nelze z ústavněprávních pozic ničeho vytknout. K námitce stěžovatelů, že Nejvyšší správní soud posoudil problematiku "zúženým pohledem", jestliže při svém rozhodování nezohlednil jejich "celkovou situaci", jakož i důvody, pro které před podáním žaloby nepodali opravný prostředek ve správním řízení, nelze než konstatovat, že jejím uplatněním zásady tzv. spravedlivého procesu, jichž se stěžovatelé dovolávají, dotčeny nebyly. I když čl. 36 odst. 2 Listiny zaručuje tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím veřejné správy, právo na přezkoumání tohoto rozhodnutí soudem (s výjimkami stanovenými zákonem), jde o ustanovení obecné, jehož podmínky a podrobnosti stanoví dle čl. 36 odst. 4 Listiny zákon; jinými slovy konkrétní realizaci tohoto základního práva, jakož i jeho případná omezení zajišťuje zákonná právní úprava v podobě procesního předpisu, jímž je pro oblast správního soudnictví soudní řád správní, kterým jsou oba správní soudy ve svých procesních postupech vázány. Ani Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nepříslušelo hodnotit důvody, pro které stěžovatelé podmínku přípustnosti žaloby nesplnili, je-li dána objektivně, a již vůbec mu pak nelze vytýkat, nezabýval-li se - nad tento rozhodný procesní rámec nepřípustné žaloby - věcí meritorně, z pohledu tvrzeného porušení subjektivních práv stěžovatelů. Je tedy namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2015

Jan Musil v. r. předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací