Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Letmo SK, s. r. o., sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016 č. j. 29 NSČR 73/2016-P14-32, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2015 č. j. 1 VSPH 2084/2015-P14-20 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. září 2015 č. j. KSUL 45 INS 36814/2013-P14-14, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a J. P. a Z. P., jako vedlejších účastníků, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka prostřednictvím v záhlaví uvedeného advokáta, zastupujícího stěžovatelku již v řízení, ze kterého vzešlo napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, podala Ústavnímu soudu blanketní ústavní stížnost, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 11. 2016. V této ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že "ústavní stížnost odůvodní a doloží plnou moc ve lhůtě 15-ti dnů". Do dnešního dne přitom stěžovatelka ústavní stížnost žádným způsobem nedoplnila, ani neučinila žádný jiný procesní úkon.
Obecně platí, že pokud stěžovatel, jenž se obrací na Ústavní soud, podá Ústavnímu soudu návrh, jenž není formálně bezvadný, je takový stěžovatel Ústavním soudem vyzván k odstranění (formálních) vad návrhu s tím, že mu k takové nápravě bývá poskytnuta přiměřená lhůta (nepřekračující dobu třiceti dnů). Soudce zpravodaj však dospěl k závěru, že vyzývání stěžovatelky k odstranění vad návrhu v daném případě netřeba, neboť jeho formálních vad si zjevně byla vědoma již v době jeho podání. Obdobným způsobem navíc stěžovatelka postupovala rovněž v případě jiné své ústavní stížnosti, vedené Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 1639/16, u které posléze v uvedené lhůtě 15 dnů svůj návrh skutečně doplnila. V daném kontextu by se proto jevilo neefektivním a zcela formalistickým, pokud by stěžovatelka měla být vyzývána k odstranění vad, jejich existence si je sama dobře vědoma. Ústavní soud konstantě uvádí, že ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stanovená dvouměsíční lhůta je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je daný stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním, kteří své zákonné povinnosti podat formálně bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby i v tomto řízení byla stěžovatelka vyzývána k odstranění vad návrhu, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b), resp. § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. V souladu s tradičním hodnocením vad podání tudíž soudce zpravodaj přiměřeně použil ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podaný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Pro úplnost je možno dodat, že pokud by ústavní stížnost nebyla odmítnuta pro vady, musela by být odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, neboť blanketní ústavní stížnost z povahy věci neobsahuje žádnou argumentaci, jež by umožnila věcné projednání ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2017
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D. soudce zpravodaj