Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky VEFI, s. r. o., sídlem [adresa] sídlem [adresa] Praha 8, proti usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 3. listopadu 2015 č. j. 77 C 109/2015-108 a proti usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 14. října 2015 č. j. 77 C 109/2015-36, za účasti Okresního soudu v Blansku, jako účastníka řízení, a R. D., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností, napadla v záhlaví uvedená usnesení Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") a požadovala jejich zrušení. Podle jejího názoru okresní soud v rozporu s právem na spravedlivý proces neodůvodnil řádně prominutí zmeškané lhůty k podání odporu a neodůvodnil řádně potvrzení tohoto rozhodnutí a při rozhodování vybočil nad meze své pravomoci dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se žalobou u okresního soudu domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 10 000 Kč. Okresní soud dne 16. 4. 2015 vydal platební rozkaz, kterým žalobě vyhověl. Vedlejší účastnice předmětnou částku do 1. 5. 2015 stěžovatelce nezaplatila a ani v dané lhůtě nepodala odpor. Teprve dne 26. 8. 2015 bylo stěžovatelce zasláno vyjádření vedlejší účastnice ze dne 25. 5. 2015, dle nějž opožděně teprve dne 25. 5. 2015 podává odpor a zároveň žádá o prominutí zmeškání lhůty. Dne 14. 10. 2015 bylo stěžovatelce doručeno usnesení okresního soudu č. j. 77 C 109/2015-36, kterým okresní soud prominul vedlejší účastnici zmeškání lhůty pro podání odporu. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka námitky, avšak dne 4. 11. 2015 bylo stěžovatelce doručeno usnesení okresního soudu č. j. 77 C 109/2015-108, kterým bylo předchozí usnesení potvrzeno.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v dané věci nebyly naplněny podmínky pro prominutí zmeškání lhůty a že se okresní soud nevypořádal s jejími námitkami; tyto námitky reprodukuje v ústavní stížnosti.
4. Před tím, než Ústavní soud může přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je jeho povinností zkoumat, zda jsou splněny požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z tohoto hlediska Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost, jinak zákonné požadavky splňující, je nepřípustná.
5. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z toho vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho pravomoci a působnosti zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
6. V projednávaném případě jsou napadena dvě usnesení okresního soudu, na jejichž základě došlo k prominutí zmeškání lhůty pro podání odporu proti platebnímu rozkazu, jde tedy o situaci, kdy o stěžovatelčině žalobě vedené u okresního soudu pod sp. zn. 77 C 109/2015 nebylo doposud meritorně rozhodnuto. Vydáním napadených usnesení tak řízení v této věci nekončí, a tudíž k nápravě případného zásahu do práva na spravedlivý proces není Ústavní soud zásadně příslušný. Teprve po skončení sporu, bude-li se stěžovatelka nadále domnívat, že jí tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, by se jí otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. Předmětná ústavní stížnost byla podána předčasně a je nepřípustná, jak to ostatně vyplývá i z rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1832/13, III. ÚS 1603/13, II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09, I. ÚS 2617/08, IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj