Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. S., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou v Praze 2, Čelakovského sady 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 3 T 98/2001, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 5 To 290/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1436/2004, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 20. 7. 2005 brojil stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1436/2004, jakož i jemu předcházejícímu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 5 To 290/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 3 T 98/2001, s tím, že posledně uvedený soud porušil základní práva plynoucí z ustanovení čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a že Nejvyšší soud ČR a Městský soud v Praze porušily jeho právo na spravedlivý proces. Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, uvedeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody, který mu byl podmíněně odložen, a rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však bylo výše uvedeným usnesením městského soudu podle § 253 odst. 3 trestního řádu odmítnuto. Nejvyšší soud ČR pak výše uvedeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu dovolání stěžovatele jako opožděné odmítl. Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu stěžovatel tvrdí, že jeho odůvodnění je "zmatené", neboť není možné, aby usnesení odvolacího soudu bylo doručeno dne 18. 8. 2003 a nabylo právní moci dne 26. 6. 2003, přičemž podle jeho názoru mu bylo napadené usnesení doručeno dne 18. 8. 2003. Jde-li o datum doručení rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatel i dovolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení, se shodují na dni 18. 8. 2003; pokud jde o datum podání dovolání (22. 10. 2003), toto v ústavní stížnosti stěžovatelem zpochybňováno není. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání bylo podáno po zákonem stanovené lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu). Jen na okraj možno ve vztahu k otázce právní moci usnesení odvolacího soudu uvést, že odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu za "zmatené" považovat nelze, neboť soud nepochybně vycházel z toho, že právní moc nastala dnem vydání předmětného usnesení, tj. 26. 6. 2003 [srov. § 140 odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je - v tomto směru - zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. V části napadající rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně je pak ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel v důsledku opožděně podaného dovolání, jež lze v daném případě považovat za poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], tento prostředek (řádně) nevyčerpal. K tomu Ústavní soud poznamenává, že kdyby nebylo možno považovat dovolání za takový poslední prostředek ochrany práva, bylo by nutno ústavní stížnost v této části odmítnout jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě [§ 43 odst. 1 písm. b), § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu]. S ohledem na uvedenou skutečnost Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost - v dané části - mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
Jan Musil předseda senátu