Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. M. D., zastoupené Mgr. Simonou Krejčovou, advokátkou, sídlem [adresa] Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. října 2017 č. j. 5 Ads 226/2017-32, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem [adresa] Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, když tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí, se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 20. 7. 2017 č. j. 4 Ad 36/2015-64, rozhodl tak, že žaloba stěžovatelky (směřující proti sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 19. 8. 2015 č. j. 2015/32197-91/1/51, 2015/29544-91/51-1, 2015/29544-91/51-2, 2015/29544-91/51-3, 2015/29544-91/51-4, jimiž byla stěžovatelka informována o neprovedení přezkumného řízení ve věcech jejích dávek podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů), se odmítá, neboť zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), vylučuje ze soudního přezkoumávání takové úkony, které nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a tedy i sdělení, jež stěžovatelku informují o nezahájení přezkumného řízení ve smyslu § 94 odst. 1 poslední věta za středníkem zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
3. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl kasační stížnost stěžovatelky, neboť tato neodstranila, a to ani na výzvu soudu, nedostatek podmínky řízení [§ 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 120 s. ř. s.], stanovené v § 105 odst. 2 s. ř. s., podle které musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou naplněny zákonné podmínky pro osvobození stěžovatelky od soudních poplatků, resp. ustanovení advokáta, neboť kasační stížnost nemůže být zjevně úspěšná; zjevná neúspěšnost kasační stížnosti stěžovatelky je přitom jednoznačná, okamžitě zjistitelná a nezávislá na provedení dokazování či právního hodnocení povahy a obsahu stěžovatelčina návrhu.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že její ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a jako taková by neměla být Ústavním soudem pro svou nepřípustnost odmítnuta. I vzhledem k demografickému vývoji populace České republiky je možné předpokládat, že řízení před soudy různých instancí, včetně Nejvyššího soudu správního, bude účastno stále větší množství účastníků vysokého věku a skutečně významně nepříznivého zdravotního stavu. Tito účastníci by mohli být v případě nepřiměřeného poučení soudem zkráceni na svých ústavních právech tak, jako na nich byla zkrácena stěžovatelka.
5. Kasační stížnost stěžovatelky obsahovala i žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti a žádost o osvobození od soudních poplatků. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2017 č. j. 5 Ads 226/2017-24 byl tento návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce zamítnut a stěžovatelka byla zároveň vyzvána, aby ve lhůtě dvou týdnů od doručení usnesení předložila plnou moc k zastupování advokátem. Toto své usnesení Nejvyšší správní soud odůvodnil zjevnou neúspěšností kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud zároveň stěžovatelku poučil o tom, že kasační stížnost odmítne, nejsou-li splněny podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn. Dále ji poučil o tom, že podmínkou řízení v dané věci je povinné zastoupení ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. - vyzval ji ke splnění této podmínky a určil jí k tomu přiměřenou lhůtu dvou týdnů.
6. Stěžovatelka ve výše uvedené stanovené lhůtě zastoupení nedoložila, ale požádala o prodloužení této lhůty k předložení plné moci. Přípisem ze dne 20. 9. 2017 č. j. 5 Ads 226/2017-28 Nejvyšší správní soud této žádosti stěžovatelky vyhověl a lhůtu prodloužil o dva týdny od doručení usnesení (tato lhůta skončila dne 10. 10. 2017). Sociální poměry stěžovatelky, její vysoký věk a neznalost právního prostředí jí neumožnily zajistit si poskytnutí služeb advokáta v daném oboru, o čemž Nejvyšší správní soud informovala.
7. Nejvyšší správní soud následně vydal napadené usnesení, kterým rozhodl o tom, že kasační stížnost se odmítá, a to z důvodu nesplnění podmínky povinného zastoupení. Stěžovatelka uzavírá, že Nejvyšší správní soud sice v rámci řízení formálně správně poučil stěžovatelku o principu institutu povinného zastoupení v předmětné věci, ale své strohé pojetí poučovací povinnosti nepřizpůsobil zjevnému vysokému věku, sociálnímu stavu a celkové tíživé situaci stěžovatelky, když ji neinformoval o možnosti požádat Českou advokátní komoru o určení advokáta dle § 18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii). Stěžovatelčina snížená orientace v procesním i hmotném právu, stejně jako neznalost možností a prostředků, které jí právní řád nabízí, byla přitom zcela zjevně patrná již ze samotné textace jejích podání. Tímto postupem Nejvyššího správního soudu bylo dle stěžovatelky zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
10. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
12. Jak bylo výše uvedeno, a jak ostatně vyplývá ze samotné ústavní stížnosti stěžovatelky, tak Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl kasační stížnost z důvodu neodstranění nedostatku právního zastoupení. Stěžovatelka přitom ani v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňovala, že nebyla v řízení o kasační stížnosti právně zastoupena. Za situace, kdy bylo ve věci (ne)ustanovení právního zástupce pravomocně rozhodnuto (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2017 č. j. 5 Ads 226/2017-24, proti kterému stěžovatelka nebrojila) a kdy si stěžovatelka ani k výzvě Nejvyššího správního soudu právní zastoupení nezajistila, který jí k tomu navíc poskytl dodatečnou lhůtu, neměl daný soud jinou možnost, než kasační stížnost odmítnout. Souhrnně vyjádřeno, napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bezpochyby obstojí z hlediska zákonného, ale i ústavněprávního.
13. Stěžovatelka tvrdí, že dle jejího názoru ji měl Nejvyšší správní soud poučit o možnosti požádat Českou advokátní komoru o určení advokáta dle § 18 zákona o advokacii. Ústavní soud shledává, že tato povinnost však Nejvyššímu správnímu soudu z žádného právního předpisu ani ustálené judikatury nevyplývá. Nadto v přezkoumávané věci Nejvyšší správní soud poučil stěžovatelku, že její kasační stížnost nemůže být zjevně úspěšná, jelikož tato zjevná neúspěšnost je přitom jednoznačná, okamžitě zjistitelná a nezávislá na provedení dokazování či právního hodnocení povahy a obsahu stěžovatelčina návrhu. Nejvyšší správní soud stěžovatelce de facto sdělil, že její kasační stížnost by byla neúspěšná i v případě, kdyby advokáta měla, jelikož je na první pohled zřejmé, že její původní podání (žaloba) ke krajskému soudu není vůbec způsobilá, aby zahájila soudní přezkum ve správním soudnictví, jelikož úkony vedlejšího účastníka, které stěžovatelka napadá, jsou ze soudního přezkumu vyloučeny. Tomuto postupu Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavněprávního ničeho vytknout, naopak Nejvyšší správní soud tím chránil zájmy stěžovatelky před případnými dalšími finančními výdaji za případné právní zastoupení.
14. K tvrzení stěžovatelky, že její ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a jako taková by neměla být Ústavním soudem pro svou nepřípustnost odmítnuta, Ústavní soud shledává, že ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož aplikace se stěžovatelka domáhá, směřuje na situace, kdy je ústavní stížnost nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků - toto však není, jak je patrné z výše uvedeného, nynější případ, neboť stěžovatelka tyto prostředky vyčerpala, byť ne řádně.
15. Proto byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu