Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. W., proti průtahům v řízení vedeného u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 290/90, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem ze dne 24. 6. 2005, označeným jako "Stížnost na porušování čl. 6, úmluvy o ochraně lidských práv. Žádost o uznání nároku na odškodnění.", stěžovatel brojil proti průtahům řízení, jež bylo vedeno u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 290/90 a které bylo ukončeno, jak plyne ze zmíněného podání a jeho příloh, ke dni 19. 12. 2003, kdy nabyl právní moci rozsudek o zrušení a vypořádání podílového vlastnictví, resp. ke dni, kdy nabyl právní moci doplňující rozsudek ze dne 13. 5. 2004. Současně stěžovatel Ústavní soud požádal o uznání "nároku na odškodnění". Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ustavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že předmětný návrh byl podán opožděně. V daném případě stěžovatel brojí proti průtahům v řízení, tedy proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, kterýžto ovšem mohl trvat maximálně po dobu, dokud příslušné soudní řízení probíhalo. Jak je z ústavní stížnosti zřejmé, soudní řízení bylo skončeno vydáním doplňujícího rozsudku ze dne 13. 5. 2004. Vzhledem k tomu, že stěžovatel po jeho skončení žádné procesní prostředky k ochraně svých práv k dispozici neměl, je třeba posuzovat otázku včasnosti podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení stanovuje 60 denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti, jež běží od data, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci dozvěděl (subjektivní lhůta), a dále pak lhůtu jednoho roku ode dne, kdy k příslušnému zásahu došlo (objektivní lhůta). Z výše uvedených skutečností je nepochybné, že stěžovatel, jestliže svůj návrh podal k poštovní přepravě dne 25. 7. 2005, nedodržel ani lhůtu objektivní, jejíž běh počal nejpozději skončením předmětného soudního řízení, a zřejmě ani lhůtu subjektivní, jejíž běh počal nejpozději, kdy se stěžovatel o jeho skončení dozvěděl (k tomu viz i dopis Ministerstva spravedlnosti ze dne 5. 4. 2005, čj. 179/04-ODSK-ODSK/11). Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to aniž by předtím vyzval stěžovatele k odstranění vad daného návrhu, neboť i kdyby tak učinil, nic by se tím na věci změnit nemohlo. Jde-li o otázku žádosti stěžovatele o odškodnění, zbývá dodat, že Ústavní soud může o ústavní stížnosti rozhodnout pouze způsobem uvedeným v § 82 zákona o Ústavním soudu, z něhož je ale zcela zřejmé, že o odškodnění např. za průtahy řízení oprávněn rozhodovat není. V této části tak by pak bylo nutno považovat ústavní stížnost za návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a jako takový jej odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. d) zákon o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2005
Jiří Mucha soudce Ústavního soudu