III. ÚS 390/06

Odůvodnění

Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadená rozhodnutí, jak je patrno z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 55 C 242/2001, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelů, jíž se tito proti žalované realitní kanceláři REALITY NEMO s. r. o. domáhali zaplacení částky celkem 50.000,- Kč, a to částky 20.000,- Kč z titulu vrácení jimi složené zálohy na kupní cenu (v průběhu sporu žalovaným vyplacené prodávajícímu) a částky 30.000,-Kč z titulu vrácení jimi zaplacené provize v rámci jednání o koupi rodinného domku. Městský soud v Brně, jako soud I. stupně, rozsudkem sp. zn. 55 C 242/2001 ze dne 19. 9. 2003 uložil žalované realitní kanceláři povinnost zaplatit stěžovatelům oprávněným společně a nerozdílně částku 34.000,- Kč s přísl. (tj. 20.000,- Kč zálohu na kupní cenu a 14.000,- Kč zálohu na provizi) a ohledně částky 16.000,- Kč s přísl. žalobu zamítl. Vycházel při svém rozhodování ze zjištění, že účastníci uzavřeli v květnu 2001 ústně zprostředkovatelskou smlouvu ve smyslu ust. § 774 a násl. občanského zákoníku, jejímž předmětem byla činnost žalovaného s cílem uzavřít kupní smlouvu ohledně nemovitosti v obci Rašov za kupní cenu 320.000,- Kč. Pokud jde o obsah smlouvy, vycházel soud z písemné smlouvy, kterou dříve stěžovatelé uzavřeli s M. P., provozující realitní kancelář N. P. Ú., která se žalovaným obchodně spolupracovala. Pokud ve smlouvě byla výše provize dohodnuta 5% z kupní ceny, měla podle závěrů soudu I. stupně provize činit pouze 16.000,- Kč (odpovídající kupní ceně 320.000,- Kč), a pokud žalovaný stěžovatelům na provizi ničeho nevrátil, vzniklo mu z tohoto titulu bezdůvodné obohacení ve výši 14.000,- Kč, které je povinen stěžovatelům ve smyslu ust. § 451 občanského zákoníku vrátit, stejně jako částku 20.000,- Kč, kterou stěžovatelé žalovanému zaplatili jako zálohu na kupní cenu, když bylo prokázáno, že stěžovatelé sami prodávajícím celou kupní cenu zaplatili. Krajský soud v Brně, který se věcí zabýval z podnětu odvolání obou stran, rozsudek soudu I. stupně ve výroku pod bodem I. ve věci samé v záhlaví označeným rozsudkem změnil tak, že žalobu, aby žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit stěžovatelům částku 34.000,- Kč s přísl. zamítl a v zamítavém výroku ohledně částky 16.000,- Kč s přísl. pod bodem II. rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Shledal totiž důvodným pouze odvolání žalovaného. Na rozdíl od soudu I. stupně dospěl totiž k závěru, že stěžovatelé složili sice uvedené částky 20.000,- Kč a 30.000,- Kč k rukám žalovaného, avšak plnili tak na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené dne 21. 5. 2001 s M. P., a proto, pokud stěžovatelé požadují vrácení obou částek, je pasivně legitimovaná M. P. a nikoliv žalovaný. Proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl a v zamítavém výroku jej potvrdil, i když z jiných než soudem I. stupně uvedených důvodů. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl shora označeným usnesením tak, že dovolání podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, a to v podstatě s odkazem na ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud vysvětlil, že vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé výroky o věci samé, které neztratily svou samostatnou povahu. Přípustnost dovolání z pohledu ust. § 237 o. s. ř. je třeba posuzovat u každého zvlášť, přitom předpokladem přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V posuzovaném případě stěžovatelé napadli dovoláním měnící výrok odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta jejich žaloba na zaplacení částky 34.000,- Kč s přísl., tato však sestává ze žalobou požadovaných částek 20.000,- Kč (záloha na kupní cenu) a 14.000,- Kč (část zálohy provize). Protože jde o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, je třeba podle Nejvyššího soudu - dovolávajícího se své publikované judikatury (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 735/98, 2 Cdon 376/96) posuzovat přípustnost dovolání u každého z nich zvlášť, bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem. Dovolací soud tak uzavřel, že jelikož ani jeden z uvedených samostatných nároků, o nichž bylo měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto, nesplňuje limitní částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vzhledem k ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena, neboť okolnost, že součet jednotlivých plnění uvedenou částku přesahuje nemá na učiněný závěr žádný vliv. V zásadě ze stejných důvodů pak učinil dovolací soud stejný závěr i v poměru k dalšímu výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok soudu I. stupně ohledně částky 16.000,- Kč. Proti uvedeným rozhodnutím soudu odvolacího a dovolacího směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelé rekapitulují svá skutková tvrzení i průběh řízení před soudy všech stupňů, včetně obsahu jimi podaných opravných prostředků a obsahu rozhodnutí obecných soudů, s jejichž závěry nesouhlasí a polemizují s nimi. S rozhodnutím dovolacího soudu nesouhlasí proto, že podle nich alespoň v jednom případě, tedy v požadování vrácení zálohy na provizi v částce 30.000,- Kč, je splněna požadovaná podmínka 20.000,- Kč, zdůrazňují také, že nárok byl uplatňován jako celková částka 50.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného a teprve soudními výroky se tato částka rozdělila na položky nedosahující limitní částky, ač je zjevné, že jimi uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je věcně i právně spjatý a v jednotném základu dosahuje částky 50.000,- Kč. Dovozují tak, že napadené rozhodnutí je protiústavní, neboť dovolací soud svým pozitivistickým přístupem jim zabránil v hájení jejich práv a porušil tak právo na spravedlivý proces a soudní ochranu plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako soud odvolací, jehož závěry jsou podle stěžovatelů v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.

Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pokud jde o toto rozhodnutí, šlo z ústavněprávního hlediska o posouzení, zda postup jmenovaného soudu, který odmítl dovolání stěžovatelů, může představovat porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je toho názoru, že za daných okolností nikoliv. Nejvyšší soud postupoval zcela v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání a ve svém odmítavém rozhodnutí podrobně, dostatečně srozumitelně a s odkazem na svou dřívější judikaturu objasnil, proč nelze považovat dovolání stěžovatelů za přípustné. Na jeho vyčerpávající odůvodnění, jak shora rozvedeno, lze odkázat, přičemž k námitkám stěžovatelů, tvrdících přesah limitních částek uvedených v ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., zejména v poměru k uplatněné částce 30.000,- Kč, třeba zdůraznit, že z pohledu ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není rozhodující žalobou uplatněná částka, nýbrž dovoláním dotčený výrok, což v posuzovaném případě představuje u měnícího výroku vztahujícího se k provizi pouze částku 16.000,- Kč. Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práv stěžovatelů, zaručovaných shora označenými články Ústavy a Listiny, samotným rozhodnutím dovolacího soudu neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, je zřejmé, že stěžovatelé pokládají ústavní stížnost proti němu směřující za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjejí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o jimi podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (§ 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), kterážto podmínka však, jak plyne ze shora uvedeného, v daném případě splněna není, neboť dovolací soud aplikoval kogentní ustanovení stanovící limitní částky pro přípustnost dovolání. Za uvedeného stavu, bylo nutno podle ust. § 72 odst. 3 cit. zák. 60 denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 12. 5. 2006 nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelem evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v záhlaví označenému podle § 43 odst. 1 písm. b) cit. zák. odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2006