Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky B. Š., zastoupené JUDr. Lenkou Mecovou, advokátkou se sídlem [adresa] směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2013, č. j. 11 Co 465/2013-111, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí být dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1, čl. 90 Ústavy České republiky.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny zákonné podmínky pro meritorní přezkoumání ústavní stížnosti, přičemž dospěl ke zjištění, že tomu tak není. Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. Stěžovatel musí tedy efektivně vyčerpat všechny prostředky určené k ochraně jeho práv.
Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ustanovení § 229 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), upravuje žalobu pro zmatečnost jakožto zvláštní mimořádný opravný prostředek, na jehož základě mohou být zrušena pravomocná rozhodnutí obecných soudů, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo. Zrušení takových rozhodnutí je pak nejen v zájmu samotných účastníků řízení, ale i v zájmu veřejném, proto jsou tato rozhodnutí zrušována vždy bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Jak Ústavní soud zjistil z nalézacího spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 40 C 154/2012, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatelka podala k ochraně svých práv souběžně s ústavní stížností také žalobu pro zmatečnost, o níž dosud nebylo rozhodnuto. S ohledem na uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje a její ústavní stížnost je tak podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, nepřípustná. Ústavní soud se pro úplnost zabýval i naplněním podmínek § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2014
Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu