III. ÚS 3921/14

Odůvodnění

I. Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení čl. 18, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost, kterou stěžovatelka podala proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2014, č. j. 22 A 84/2014-8, jímž byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 10. 6. 2014, č. j. KUZL 28731/2014, sp. zn. KUSP/28731/2014/PŽÚ/Do, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno usnesení starosty města Valašské Klobouky ze dne 25. 4. 2014 č. j. Ma-PŘ 27/2014-11, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 13. 5. 2014, č. j. Ma-PŘ 27/2014-23, jímž bylo rozhodnuto, že předsedkyně a členové Komise k projednávání přestupků města Valašské Klobouky nejsou vyloučeni z projednávání ve věci přestupku stěžovatelky proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

V ústavní stížnosti stěžovatelka v podstatě obdobně jako v kasační stížnosti polemizuje se závěry v dané věci dovozenými správními soudy. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces tím, že se ztotožnil s právním názorem Krajského soudu v Brně, podle kterého žalobou stěžovatelky napadené rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o námitce podjatosti úřední osoby ve smyslu § 14 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, je vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť jde o úkon správního orgánu, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem podle § 70 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Podle stěžovatelky k uvedenému závěru dospěl Krajský soud v Brně na základě judikatury Nejvyššího správního soudu, která se však týká námitky podjatosti vznesené daňovým subjektem vůči správci daně. Stěžovatelka zastává právní názor, že nelze přejímat závěry z daňového řízení, které je svým charakterem specifickým řízením a dále trvá na tom, že posouzení podjatosti je, vzhledem ke smyslu § 14 správního řádu a jeho zařazení v části druhé správního řádu, soudně přezkoumatelnou podmínkou řízení a ne úkonem, kterým se upravuje vedení řízení před správním orgánem. Uvedeným postupem došlo podle stěžovatelky rovněž k porušení ústavně zaručeného práva, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni, neboť stěžovatelka tvrdí, že jako účastník nemá v řízení před podjatým správním orgánem rovné postavení s "chráněným" účastníkem. Stěžovatelka dále namítá, že se Nejvyšší správní soud vůbec nezabýval otázkou místní příslušnosti správního orgánu k projednání a rozhodnutí jejího přestupku. Podle tvrzení stěžovatelky má být v její věci místě příslušný jiný správní orgán, než ten, který přestupek projednává, v čemž spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, neboť o její žalobě měl z tohoto důvodu rozhodovat Městský soud v Praze a nikoliv Krajský soud v Brně. Stěžovatelka namítá také porušení ústavně garantovaného petičního práva, ke kterému mělo dojít samotným projednáváním přestupku proti občanskému soužití, v jehož souvislosti byla námitka pojatosti podána.

II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepidsů]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedeného soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). O výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění v posuzovaném případě zjevně nejde. Oba soudy (zejména Nejvyšší správní soud) své právní názory adekvátně odůvodnily a srozumitelně vysvětlily, za jakých důvodů se na žalobu stěžovatelky vztahovala kompetenční výluka obsažená v § 70 písm. c) soudního řádu správního. V souvislosti s námitkou stěžovatelky, že v její věci byla aplikována nepřípadná judikatura, Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že "byť se uvedená judikatura týká rozhodnutí o podjatosti úředních osob podílejících se na správě daně, jsou její východiska aplikovatelná i v nyní posuzované věci, což výslovně vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2007, č. j. 4 As 46/2007 - 75, v němž zdejší soud dovodil, že dané závěry se plně uplatní, s ohledem na podobnou úpravu daného institutu, i v případě řízení dle obecných předpisů o správním řízení". Rovněž dle náhledu Ústavního soudu namítá-li stěžovatelka, že ve věci aplikovaný judikát Nejvyššího správního soudu nedopadá na projednávanou věc, nutno konstatovat, že z hlediska předmětu řízení se jedná stále o zkoumání právního institutu podjatosti, u něhož správní soudy dovodily, že se nejedná o otázku přezkoumávanou ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud k tomu v odůvodnění napadeného rozsudku dále poukazuje i na další svoji judikaturu týkající se řízení o přestupku, ve které tento soud dovodil, že jeho ustálená judikatura poskytuje zcela jednoznačné závěry o nemožnosti samostatného soudního přezkumu rozhodnutí o podjatosti úřední osoby (rozsudek ze dne 24. 1. 2014, č. j. 5 As 67/2013-21, rozsudek ze dne 29. 6. 2011, č. j. 1 As 51/2011-135). Jak správně v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud doplnil, napadeným rozsudkem, resp. vyloučením rozhodnutí o námitce podjatosti ze samostatného soudního přezkumu, nedochází k porušení práva na soudní ochranu proti rozhodnutím orgánu veřejné správy, neboť soudní přezkum rozhodnutí o námitce podjatosti není vyloučen úplně, ale je pouze koncentrován do řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve věci samé, v rámci jehož soudního přezkumu může být případně shledána vada řízení spočívající v nesprávném posouzení námitky podjatosti. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší správní soud vůbec nezabýval otázkou místní příslušnosti správního orgánu a dále že zahájením přestupkového řízení v její věci bylo porušeno petiční právo, Ústavní soud zdůrazňuje, že Krajský soud v Brně a Nejvyšší správní soud nepřezkoumávaly správnost postupu správního orgánu, zda posuzované jednání stěžovatelky je přestupkem a zda je tento správní orgán k jeho projednání příslušný, nýbrž toliko konstatovaly, že správní žaloba není přípustná z důvodu kompetenční výluky ve smyslu § 70 písm. c) soudního řádu správního. K námitce nedostatku místní příslušnosti správního orgánu k projednávání přestupku Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku konkrétně uvedl, že tato námitka s posuzovanou otázkou podjatosti přímo nesouvisí, a proto její nevypořádání nemůže způsobit nezákonnost usnesení Krajského soudu v Brně.

Ani Ústavní soud se tedy nemohl zabývat hodnocením postupu a příslušnosti žalovaného správního orgánu, neboť to nebylo, a ve světle shora uvedeného ani být nemohlo, předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem, jehož rozsudek byl ústavní stížností napaden. Ústavní soud tak posuzoval důvodnost ústavní stížnosti výlučně z hlediska ústavní konformity závěru obecných soudů o nepřípustnosti správní žaloby. Souhrnně lze konstatovat, že ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice se správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež adresovala zejména Nejvyššímu správnímu soudu již dříve. Ústavní soud však uvádí, že závěrům obsaženým v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2015

Jan Musil v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu