Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem [adresa] proti jinému zásahu orgánu veřejné moci ve věci sp. zn. 7 Cmo 564/2008 Vrchního soudu v Praze, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby Vrchnímu soudu v Praze zakázal pokračovat "v jiném zásahu" do jeho práv, jenž spočívá "v nečinnosti ve věci rozhodnutí o vydání opravného usnesení k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2009 č. j. 7 Cmo 564/2008-349". V ústavní stížnosti uvádí, že výrok a odůvodnění tohoto usnesení obsahuje 56 chyb v psaní a počtech a jejich odstranění opravným usnesením se domáhal již podáním ze dne 14. 9. 2009. Ačkoli místopředseda tohoto soudu - podle obsahu sdělení ze dne 22. 10. 2009 a 10. 12. 2009 - jej informoval, že jeho návrhy na opravu chyb postoupil příslušnému senátu, stalo se tak "s odstupem řady měsíců" a příslušný senát dosud "nereagoval a chyby neopravil".
Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudech a soudcích"), sice nepodal, avšak stěžovatel má za to, že z obsahu korespondence s místopředsedou vrchního soudu "nepochybně vyplývá stížnost, ... že v dané věci dochází k průtahům ... z důvodu, že Vrchní soud v Praze se dostatečně nezabýval ... stížností ze dne 14. 9. 2009 a nijak neřešil stěžovatelem namítané chyby napadeného usnesení". Je zjevné, že stěžovatel brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci [§ 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].
K pojmovému vymezení "jiného zásahu" se vyslovil Ústavní soud opakovaně; výklad tohoto pojmu je obsažen kupříkladu v jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 4, str. 243), a průtahy v občanskoprávním řízení, jež stěžovatel namítá, takovým zásahem - v obecné poloze - být mohou.
Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), odmítne soudce zpravodaj návrh také tehdy, je-li nepřípustný (nestanoví-li zákon jinak); ústavní stížnost je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje.
Možnosti zásahu Ústavního soudu do procesů vedených obecnými soudy jsou tedy - a to i v případě namítaných průtahů v řízení - omezeny až na situace, když náprava nebyla zjednána jinak, zde jmenovitě ani na základě shora zmíněného instrumentu zakotveného v ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, jehož prostřednictvím se lze dožadovat určení lhůty k provedení procesního úkonu, neboť svým smyslem a účelem - a to i ve vztahu ku stěžovatelem popsanému stavu v daném řízení - přiléhavým a efektivním prostředkem nápravy nutně je (k nezbytnosti vyčerpání tohoto prostředku pro založení přípustnosti ústavní stížnosti srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, III. ÚS 588/04, III. ÚS 142/06, II. ÚS 32/06, III. ÚS 246/06 a dalších).
Zástupce stěžovatele potvrdil (viz výše), že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podán nebyl; korespondenci, již stěžovatel vedl s místopředsedou vrchního soudu, za splnění této podmínky pro podání ústavní stížnosti mít evidentně nelze, a "všechny prostředky", jež zákon k ochraně práva poskytuje, tudíž vyčerpány nebyly. Se zřetelem k tomu nezbylo než se uchýlit k výše citovanému ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a na jeho základě Ústavní soud musel ústavní stížnost (bez jednání) odmítnout. Na vysvětlenou stěžovateli se poznamenává, že tento výsledek postihuje i původní stěžovatelovo podání (zapsané u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3148/09), jelikož je v dané věci zahrnuto jako obsahově tak formálně; ostatně i z pohledu stěžovatele byla otevřena jen doplněním, resp. kvalifikovanou formulací podání původního, vynucenou nedostatkem jeho povinného zastoupení advokátem, a ohlášenou v podobě "odstranění (jeho) vad". Okolnost, že stěžovatelova podání byla u Ústavního soudu zapsána pod různými spisovými značkami, je tedy bez významu, a ani předchozí odmítavé usnesení Ústavního soudu se nemohlo stěžovatelova právního postavení relevantně dotknout, jestliže v něm vyjádřený požadavek ochrany dovolávaného subjektivního práva byl posouzen i v řízení následném, totiž tomto.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2010
Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj