Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. N., zastoupeného JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012 č. j. 21 Cdo 3511/2011-231, Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2011 č. j. 15 Co 224/2010-165 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2010 č. j. 21 C 26/2009-128, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí a věc postoupil soudu příslušnému k dalšímu řízení, neboť těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejím článkem 38 odst. 2, a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a porušen byl dále i článek 90 Ústavy České republiky.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 3. 2010 č. j. 21 C 26/2009-128 zamítl stěžovatelovu žalobu o určení, že jeho souhlas s převedením z funkce náměstka ředitele Okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky v Třebíči na funkci vyšetřovatele tamtéž je neplatným, stejně jako žalobu, jíž se domáhal, aby žalovaná Česká republika - Krajské ředitelství Policie Jihomoravského kraje byla zavázána mu zaplatit doplatek mzdy a rozdíl v odchodném.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 5. 2011 č. j. 15 Co 224/2010-165 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a věc postoupil řediteli Krajského ředitelství Policie Jihomoravského kraje. Dospěl k závěru, že pravomoc soudu projednat tuto věc není dána, neboť tvrzeně vynucený souhlas s odvoláním z funkce je imanentním prvkem rozhodnutí ředitele Policie ČR jakožto rozhodnutí souvisejícího se služebním poměrem, které má veřejnoprávní - nikoli soukromoprávní - povahu; proti němu bylo možno podat odvolání a poté návrh na přezkum rozhodnutí dle ustanovení § 137 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 7. 2012 č. j. 21 Cdo 3511/2011-231 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť odvolací soud otázku pravomoci soudu ve sporech plynoucích ze služebního poměru vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou, a proto nemá po právní stránce zásadní význam. Dodal, že nesprávné poučení o přípustnosti dovolání nemůže samo o sobě založit účastníku právo, které ve skutečnosti nemá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti městskému soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů a neprovedení navrženého důkazu, které mělo vést k nesprávným skutkovým a právním závěrům ohledně nátlaku, který byl na něj vyvinut v souvislosti s ukončením výkonu funkce náměstka ředitele. Je dále přesvědčen, že rozhodování o platnosti jím uděleného souhlasu do pravomoci soudů v občanském soudním řízení spadá, neboť jeho udělení nepředcházelo správní řízení a nebylo vydáno žádné správní rozhodnutí, přičemž skutečnost, že stěžovatel byl ve služebním poměru, nic nemůže změnit na soukromoprávním charakteru tohoto projevu (srov. nález I. ÚS 437/02). Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že neposoudil jeho dovolání meritorně, ačkoli mu byla předložena otázka zásadního právního významu, jestliže došlo k odlišnému posouzení otázky pravomoci soudu vůči Krajskému soudu v Brně (který v předchozím řízení o správní žalobě konstatoval, že předmětný "souhlas" je soukromoprávním úkonem).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Posouzení stěžovatelova dovolání dovolacím soudem jako nepřípustného totiž nelze nic vytknout. Jestliže otázka pravomoci soudů rozhodovat spory vyplývající ze služebního poměru byla již Nejvyšším soudem autoritativně vyřešena a odvolací soud se ve svém rozhodnutí tohoto řešení přidržel, nemůže přípustnost dovolání založit skutečnost, že Krajský soud v Brně, který předtím rozhodoval o stěžovatelově správní žalobě, tuto otázku posoudil jinak. Nejde zde tudíž o nejednotnost v rozhodování ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., která si žádá otevřít dovolací přezkum. K samotnému posouzení otázky pravomoci soudů pak pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. V důsledku toho nebylo namístě hodnotit ani stěžovatelem tvrzená pochybení v řízení před soudem prvního stupně. Výše předznačené posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, je tím odůvodněno; jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2012
Jan Musil v. r. předseda senátu