III. ÚS 413/08

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž jí byla přiznána k odvolání žalovaného, takto vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem, odměna za právní zastoupení v tam označené částce. Z důvodu, že šlo o advokátku ustanovenou soudem, aplikoval soud na předmětné rozhodování ve vazbě na § 140 odst. 2 o. s. ř. § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve zněních pro posouzení uplatněného nároku, resp. vždy jeho dílčích částí rozhodných. Stěžovatelka ve stížnostních bodech svého návrhu vyslovila nejprve přesvědčení, že jednak žalovaný není osobou oprávněnou podat do usnesení soudu I. stupně odvolání, pročež na podporu této své argumentace poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 763/05. Dále namítla, že uplatněný nárok byl nesprávně podřazen pod § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. V daném případě, k němuž se přiznání náhrady nákladů řízení připíná, byla totiž podána žaloba o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, tj. dle přesvědčení stěžovatelky žaloba o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je (ve smyslu citované vyhlášky) plnění penězi ocenitelné. Pro uvedené cítí se být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 28, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. V té souvislosti rovněž odvolacímu soudu vytýká porušení kautel zakotvených v čl. 2 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Dle své relevantní judikatury Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti či vykazoval prvky svévole (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 607/04, III. ÚS 191/06, III. ÚS 624/06). V mezích takto (již) ex constitutione předjímaného ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] nutno říci, že Krajský soud v Plzni řádně odůvodnil, proč považoval žalovaného za osobu oprávněnou podat odvolání do nákladového výroku (tohoto aspektu rozhodování o nákladech řízení se ratio decidendi nálezu sp. zn. IV. ÚS 763/05 jakkoli netýká) a jeho rozhodnutí tudíž nelze v rozsahu této námitky považovat za svévolné (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Rovněž vlastní nákladový přísudek tyto rysy co do odůvodnění výroku o něm nevykazuje a je ve shodě s judikaturou Ústavního soudu, poukazující stran [z pohledu podřazení § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] srovnatelné situace na nezbytnost rozlišení, kdy "jde o určovací žalobu na určení platnosti právního úkonu odstoupení od smlouvy, tedy nikoli neplatnosti smlouvy, jejímž předmětem by bylo nějaké peněžité plnění, ale právního úkonu odstoupení" (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 712/01 a II. ÚS 598/2000). Pro uvedené se jeví dostatečným na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni coby (ústavně souladný) výraz nezávislého soudního rozhodování odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Důsledkem řečeného potom je zjevná neopodstatněnost návrhu; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2008

Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu