ÚS 422/2000
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. R. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 7 Co 720/2000, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. února 2000, sp. zn. 18 C 226/97, mimo ústní jednání dne 20. 9. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 2000 (7 Co 720/2000-92) a spolu s ním též jemu předcházející usnesení Okresního soudu tamtéž ze dne 28. února 2000 (18 C 226/97-78) a tvrdil, že obecné soudy obou stupňů svými rozhodnutími porušily jednak zákon (v ustanovení § 1 až § 3 o. s. ř.), jednak jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že v jeho paternitní věci, zahájené návrhem Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, na popření otcovství vůči nezl. dceři a její matce, obecné soudy obou stupňů, poté co Nejvyšší státní zastupitelství vzalo svůj návrh zpět, zastavily řízení (§ 96 odst. 1 o. s. ř.), a to přesto, že jak před obecným soudem I. stupně, tak v opravném řízení před obecným soudem II. stupně se zastavením řízení "pro právní a morální zájmy" nesouhlasil. S odkazem na již zmíněné porušení zákona a na porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu stěžovatel, aniž by však své tvrzené morální a právní zájmy, a zejména ústavně právní aspekty věci, blíže rozvedl, navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, zrušil. Ústavní stížnost je nepřípustná. Z výroku sub. III rozhodnutí obecného soudu II. stupně je patrno, že tento soud, jako soud odvolací, proti svému rozhodnutí nepřipustil dovolání, neboť otázky, které by měl dovolací soud řešit, nelze pokládat za otázky zásadního právního významu; podle zjištění Ústavního soudu stěžovatel dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nepodal (č. l. 5 spisu Ústavního soudu). Posléze zmíněná okolnost představuje ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu procesní překážku, která již sama o sobě brání meritornímu přezkumu stěžovatelovy ústavní stížnosti, neboť přes již zmíněný negativní výrok odvolacího soudu byl stěžovatel k podání dovolání oprávněn (§ 239 odst. 2 o. s. ř.), a jestliže tak neučinil, z hlediska zákonem stanovených podmínek před podáním ústavní stížnosti, nevyčerpal všechny prostředky, které měl ze zákona k ochraně svého práva k dispozici (§ 75 odst. 1 zákona). Pro takto rozvedený důvod byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná a o ní jako takové bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 20. září 2000