III. ÚS 437/11

Odůvodnění

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh (napadených rozhodnutí), byla prvým z nich žaloba stěžovatelky směřující proti České republice, Ministerstvu spravedlnosti, na náhradu škody ve výši 150.000,- Kč s příslušenstvím zamítnuta pro soudem zjištěný nedostatek příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím exekutora a vznikem škody a toto rozhodnutí soudu I. stupně bylo odvolacím soudem druhým z označených rozhodnutí jako věcně správné potvrzeno. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka prostřednictvím advokáta tzv. blanketní dovolání, v němž poukázala na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., aniž by jej obsahově vymezila a popsala. Uvedla pouze, že s rozhodnutím soudů nižší instance nesouhlasí a dovolání o chybějící náležitosti podle § 241b odst. 3 o. s. ř. v zákonné dvouměsíční lhůtě nedoplnila. O takto podaném dovolání dovolací soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že dovolání podle § 243c odst. 1 za přiměřeného použití § 43 odst. 2 věty prvé o. s. ř. odmítl. Jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí, učinil tak s odkazem na ustanovení § 240 odst. 1, § 241b odst. 3 věta prvá, § 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř. a na svou judikaturu - ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek publikovaná rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 108/2002 a 29 Odo 1060/2003. Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka v poměru k rozhodnutí dovolacího soudu tvrdí porušení práva na spravedlivý proces. Dovolání podle ní bylo projednatelné a pokud soud dospěl k závěru, že trpí vadami, měla být stěžovatelce, resp. jejímu zástupci poskytnuta dodatečná lhůta ke zhojení tohoto nedostatku. Pokud jde o rozhodnutí soudů nižších stupňů, tvrdí, z důvodů, které rozvádí, že jimi bylo porušeno její vlastnické právo.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Zásah do práva na soudní ochranu napadeným rozhodnutím dovolacího soudu Ústavní soud nezjistil. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně poukazem na příslušné procesní normy i svou publikovanou judikaturu vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možno blanketní dovolání stěžovatelky projednat a proč muselo být odmítnuto. Dle přesvědčení Ústavního soudu tak dovolací soud učinil v potřebném rozsahu, logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem. Blanketní dovolání stěžovatelky bylo podáno prostřednictvím zvoleného advokáta, který si musel být vědom, že náležitosti dovolání lze doplnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání, prodloužit tuto lhůtu pak je možné pouze v případech, že není splněna podmínka povinného zastoupení (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), tak tomu však v daném případě stěžovatelky, zastoupené již v době podání dovolání advokátem, nebylo. Stěžovatelce tak nelze přisvědčit v tom, že postupem jmenovaného soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Také rozhodnutí soudů I. a II. stupně, jimiž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelky na náhradu škody vůči státu, byla řádně zdůvodněna odkazem na zjištěný skutkový stav a příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přitom úvahy soudů obou stupňů a jejich závěr o tom, že pokud jde o částku 40.000,- Kč (amortizaci vozidla), se o škodu ve smyslu ustanovení § 442 občanského zákoníku nejedná, jakož i závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím soudního exekutora a vznikem další tvrzené škody je řádně, logicky zdůvodněn a nevykazuje tak prvky libovůle. Ani v poměru k těmto rozhodnutím tak Ústavní soud porušení práva na soudní ochranu nezjistil, a proto nemohlo dojít ani k porušení dalších stěžovatelkou označených základních práv. Nehledě k tomu, že za shora uvedeného stavu, kdy Nejvyšší soud postupoval v souladu se zákonem a jeho rozhodnutí nebylo shledáno protiústavním, možno vycházet ze závěru, že stěžovatelka nepodala řádné dovolání, o němž by dovolací soud mohl jednat a rozhodnout, na stěžovatelku se tak nemůže vztahovat dobrodiní ustanovení § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., a lze tak vycházet také ze závěru, že v poměru k rozhodnutím soudů I. a II. stupně byla ústavní stížnost podána evidentně po lhůtě stanovené pro její podání v ustanovení § 72 odst. 3 cit. zákona. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné..

V Brně dne 10. března 2011 Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu